Básně za cenu slz

Bílá čokoláda

Jo, takhle bych popsala můj život,
stejně jako bílou čokoládu, lépe řečeno - nesnáším ho.
Vím, nejsem ve psaní básní ta nejlepší,
a já vím, že se tím nic nezlepší.

I přesto se potřebuju vypsat, tak jen pozorně čti,
protože všechny tyhle věty jsou z mé mysli,
co mluví za všechny mé city.

Začala bych asi tím, že kdybych mohla vrátit čas, spoustu věcí bych změnila,
a někdy si vážně přeji, abych se do starých časů vrátila,
ale vzpomínky jako stará fotka shořela,
a zůstala jsem sama ztracena.

Můj největší problém je, že mi vždycky chybí lidé, kterým nechybím,
a tak tu sama v slzách tiše sedím,
a přemýšlím,
jak si staré srdce za nové vyměním.

Mé srdce je na tolik zničeno,
že už nikdy nebude obnoveno,
aby opět někdy něco cítilo,
a to i přesto, že by chtělo.

City neumí být nahraditelný,
a proto jejich léčení je těžší,
není to jako zboží,
co můžeš vyměnit za lepší.

City jsou jen jedny, ale pouze blízká osoba se jich může dotknout,
mé city jsou zničené, ale vím, že to není mnou.
Můžou za to rány z minulosti,
ale snažím se to brát pozitivně, aspoň moje srdce je nyní z oceli.

To však ale neznamená, že jsem bezcitná,
protože umím být vážně citlivá.
Jsem jediná, která ví, kde ty slzy pramení,
nechci ukazovat někomu moji slabou stránku, protože vím,
že lidi umí být zlý,
a tak by to mohli nějak zneužít.

Proto se snažím být silná, nebo aspoň tak vypadat,
ale i přesto to má na mě velký dopad.
Když jsem sama, masku sundám,
už jen pozoruji, jak slza na zem padá.
Ale i přesto jsem za slzy ráda, protože jsou moje inspirace,
nebýt jich, tak vlastně nevím, kdo jsem.