Básně za cenu slz

Modrá

Nebe se zářícími hvězdy,
věřím, že jednou z nich jsi ty.
Je to ta nejjasnější na obloze,
ta chvíle, co mě u srdce zahřeje.

Ten pocit, že tu stále jsi,
možná ne fyzicky, ale v mé paměti jsi stále tady.
Stále nechápají postup,
od všech emocí, dala jsem si odstup.

Je lepší tvářit se, že je to v pohodě,
než si přiznat, že mě to jednou zevnitř zabije.
Rána, v podobě jizvy, co se těžce hojila,
ta cesta, co nás tenkrát spojila.

Většina na osud nevěří,
ale jsem si jistá, že se v tom tajemství skrývají.
Nevěřím na náhody,
něco na tom bude, že jsme se tenkrát našli.

Poprvé to možná byla náhoda,
ale podruhé už to něco znamená.
Jsem ráda, i když tyhle časy už utekly,
všechny ty propsaný noci.

Jeho oči jsou nyní bez barvy, a on to stále nechápe,
snad jednou pochopí, a odpověď najde.
Do jeho očích by se mělo znovu vrátit celé nebe,
protože v ten moment byly všechny hvězdy u sebe.

Šedá, co se proměnila v kouř,
bloudící tmou, co už nenaleznou.
Barvy hrají všemi tóny,
ale ne tak, jako jeho diamantové oči.

Ačkoliv barva pomalu stéká,
stále tam ale je, jen někde skrytá.
Slibuji, že se ji pokusím najít,
jen mi musíš věnovat svůj klíč.

Nech mě znovu být tvou,
už nechci kráčet blátem a tmou.
Tak prosím dovol mi být jen tvou,
a já ti dokážu, že ty střepy stále slepit jdou...