Nemám čas pro konverzaci,
lépe řečeno, ani nechci.
Vždy se probudím se zjištěním, že pořád dýchám,
nebudu lhát, zevnitř se cítím být mrtvá.
Vím, že je to jen obdobím,
vím, že s tím nic nespravím.
Pomalu umíram ve svém pokoji,
kolikrát se sebe ptám - proč vlastně žiji?
Všichni jsme jen otroci,
co pracují do noci,
jen aby nějak přežili,
a další ráno stejnou cestou šli.
Nenávidím stereotyp a začíná mě to fakt nudit,
donutí mě to myslet nad věcmi, které už jsou dávno za mnou, začíná mě to studit.
Jsem unavená z lidí, kteří jsou kolem mě,
radši bych zhasla svět a na chvíli zachránila odraz v zrcadle.
Nemám chuť komunikovat s nikým,
ač moje druhý já by nejradši bylo někde sjetý.
Chybí mi můj úsměv, který jsem dlouho neviděla,
potřebuji více světýlek, aby mě tma už nikdy nedohnala.
ČTEŠ
Básně za cenu slz
שיריםMalá kapka vody, přesto tiší bolest, malý střípek vzpomínek, a vše vrátí se. Jediný útěk z reality je psaní básní, neboť to je kouzlo, co mé srdce chrání.
