Básně za cenu slz

Sleduj mě

Bezcitná, ale i přesto tak slabá,
taková jsem já, za maskou však jiná.
Nikdo nevidí, nikdo nevnímá,
tak vítej v mém světě, kdy černá barva mou mysl pokrývá.

Nemohu ti sdělit věci, které mám na srdci,
a to i přesto, že cítím, že ti je musím říci.
Nejsem tu pro tebe, ale stále jsem tu s tebou,
i když jsem ta, co už nikdy nebude tvou.

Vždy dělám věci, kterých později lituji,
ale uvědomím si to vždy až později.
Nic se už nedá zachránit, všechna slova byla vyslovena,
a občas jsem ve všech písmenech ztracena.

Hledám útěchu,
pouze jediná možnost je, psát si do deníku.
Při skládání básní se vždy mé srdce otevře,
je to důkaz toho, že ještě nejsem z kamene.

Chci bojovat, ale jsem z toho unavená,
nejspíš to vzdávám, další snaha je zbytečná.
Je zvláštní, co všechno člověk dokáže udělat pro věc, kterou nadevše miluje,
někdy však čas nepřeje, a proto naděje jen tiše odejde.

Vrátí se snad někdy? To vážně nevím,
ale většina to postupem času už neřeší.
Nechají to být s tím, že to odešlo,
a zapomněli na to, co všechno to pro ně znamenalo.

Tohle je však realita, slova bolí,
vzpomínka z dob, kdy srdce nejvíc krvácí.
Pak přijdou slzy, v podobě krve,
té krve, co teče ti z duše.

Nemysli si, že nevím o těch démonech,
já vím, že se skrývají ve stínech.
Čekají na chvíli, kdy se vše zhroutí jako hrad ze skla,
jen se pobaví, ale nevytáhnou tě ze dna.

Ale jako jediní tu budou kráčet s tebou bok po boku,
ať chceš nebo ne, sledují tvou stopu.
Postupem času však zjistíš, že nejsou špatní,
stanou se z nich kámoši nový.

Začnou se stávat tvojí součástí,
co tvé srdce tím nejhorším způsobem ničí.
Na ničem už však nesejde,
stín je jediný, kdo všechnu tu bolest odnese.

A možná že jednoho dne vysvitne slunce,
uvidím ho za oknem při pomyšlení, že už bude dobře.
Poté se však probudíš a zjistíš, že to byl sen,
a tak pokračuje kapitola, kdy jsi stále pro společnost otrokem.