Dvě ráno, a mně stále není jasné,
proč ten plamínek lásky vždy vyhasne.
Se strachem vždy něco cítit,
utíkám daleko, démoni mě nemůžou chytit.
Realita je však mnohdy horší,
prosím nezlob se, já musela odejít.
Vždy si přeji lásku,
ale jakmile jí cítím, tak opět pláču.
Nestěžuju si, celkem jsem si zvykla,
I když lhala bych, kdybych řekla, že si kolikrát přeji, aby to bylo jinak.
Ač chci být volná,
tak myšlenky mě nechtějí pustit dál.
Divíš se, že se tolik seznamuji,
kdyby však někdo zůstal, tak nikoho jiného nepotřebuji.
Nechci sundavat svý fialový brýle,
nejsou růžový, ty leží jinde.
Zajímalo by mě, jaké je to milovat a nebýt vždy zničená,
můžu však být ráda, že v tom nejsem sama.
Mám ty nejlepší lidi vedle sebe,
a i když mi někdy chybí ta pusa od tebe,
tak já nevrátím se k tobě,
páč nechci být znova na dně...
ČTEŠ
Básně za cenu slz
PoetryMalá kapka vody, přesto tiší bolest, malý střípek vzpomínek, a vše vrátí se. Jediný útěk z reality je psaní básní, neboť to je kouzlo, co mé srdce chrání.
