Desiderium Intimum

Kapitola 1

Když se Harry Potter, student šestého ročníku Bradavické školy čar a kouzel, jednoho deštivého podzimního rána probudil, neměl nejmenší potuchy, že nadcházející den bude nejhorší v jeho životě. Jeho kouzelnická mysl cítila, že je něco špatně. Něco bylo ve vzduchu - jako náznak událostí, které budou následovat - a pokoušelo se to proniknout do jeho podvědomí, spolu s pocitem strachu a zklamání. Možná proto bylo vstávání tak těžké. Měl pocit, že když se pokusí vstát, pod nohama se mu otevřou brány pekelné.

Ale vstal. Vstal připravený čelit tomu, co přijde.

Avšak nečekal, že "to" přijde tak rychle a nečekaně.

Když vyšel z ložnice, zakopl, a tak zmatený, jak byl, sklouzl ze schodů a přistál na koberci ve společenské místnosti. Někteří nebelvírští se na něj překvapeně podívali. Sténal a třel si ruku, když se zvedal ze země, a když nebelvírští viděli, že je v pořádku, už mu nevěnovali pozornost.

"Skvělý, prostě skvělý," pomyslel si, když na koberci našel své rozbité brýle. Rudý rozpaky si je chvatně vrátil na nos, chtěje zmizet z očí svým pobaveným spolubydlícím. Pak si vzpomněl, že si zapomněl vzít učebnice a musí se vrátit do ložnice. Předtím než měl vůbec čas otočit se a začít lézt zpět po schodech, připojili se k němu jeho přátelé - Ron a Hermiona.

Ron se pokoušel udržet v obličeji vážný výraz, ale bylo to skoro nemožné. "Seš v pohodě, kámo?" zeptal se a vyprskl smíchy. Harry zatnul zuby. No, co jiného od něj mohl čekat?

"Rone, jak se můžeš takhle chovat? Neviděl jsi, že se Harry téměř zabil?"

Hermiona se s obavami dívala na Harryho. "Zranil ses? Stalo se ti něco vážného? Nezajdeme k madam Pomfreyové, aby tě prohlédnula?"

Harry vduchu zaskučel.

"Ne, Hermiono. To doopravdy není potřeba."

"No... tak dobře."

Jistě, Hermiona nebyla přesvědčená, ale přinejmenším ho přestala otravovat.

Ukázala na jeho brýle. "Zase sis je rozbil," podotkla a vytáhla hůlku. "Oculus repa - AHH!"

Kouzlo se změnilo v překvapený výkřik a výkřik bolestí, když jí Křivonožka vyskočil na záda a začal se po nich šplhat nahoru. Hůlka se rozzářila a Harry cítil, jak mu něco probodává kůži na tvářích. Překvapeně vykřikl, když mu na obličeji začalo růst něco dlouhého, úzkého a pružného.

"Ale ne!" Hermiona si překryla ústa rukou a Ron se předklonil, pokoušeje se chytit dech, zatímco se smál.

"Je mi to tak líto, Harry!" řekla, když ji její kamarád odstrčil stranou a přešel přes místnost. Harry se podíval do zrcadla a uviděl, že má na obličeji dlouhé kočičí fousky. Zavřel oči a jako mantru si opakoval: "Nepanikař, neboj se... Nádech, výdech, jsou to tví přátelé a chtěli ti jenom pomoct..."

"Myslím, Harry, že teď musíš doopravdy na ošetřovnu," řekla Hermiona rozpačitě.

Harry si jenom povzdechl.

Ach ano, brány pekelné se pro něj otevřely a lákají ho, aby udělal krok přes práh.

***

Madam Pomfreyová spráskla ruce, když ho uviděla. Avšak když spatřila jeho zoufalý výraz, pokusila se ho uklidnit tím, že mu řekla, že ho dokáže relativně rychle vyléčit, ale že to bude bolestivý proces.

A byl.

Po hodině mučení, během které ležel a čekal, až jeho fousky budou spáleny do takové míry, že jejich vytrhání bude dostatečně bezbolestné, a pak po "vytrhávacím" procesu, bylo jedinou věcí, kterou Harry chtěl udělat, jít zpátky do postele a prospat celý ten strašný den. Když konečně dorazil na jasnovidectví, ukázalo se, že zatímco on podstupoval to nesnesitelné mučení, jeho spolužáci relaxovali a odpočívali. Kentaur Firenze dnes udělal jednu z těch relaxačních hodin, kdy leželi na trávě pod hřejivým sluncem - iluzí vytvořenou jejich profesorem - a poslouchali zpívání ptáků a cvrlikání cvrčků, využívaje ten čas k odpočinku.