Desiderium Intimum

27. Lži, lži, lži

"Harry, co se s tebou děje? Hlava ti každou chvíli spadne do míchaných vajíček." Hermionin hlas vytrhl Harryho ze stavu otupělého bezvědomí těsně předtím, než se pomalu propadl do náruče spánku. Trhl hlavou vzhůru, otevřel oči a pokusil se zaměřit na svoji kamarádku sedící u stolu naproti němu.

"Nic," zamumlal. "Jen jsem toho moc nenaspal. Nic víc."

"Vypadáš jako někdo, kdo nespal alespoň měsíc," odpověděla Nebelvírka a pozorně si ho prohlédla.

Harry zavrtěl hlavou. "Jsem v pořádku, Hermiono, vážně. Nemusíš se o mě bát," pokusil se usmát, ale věděl, že to nevypadalo příliš přesvědčivě. Naštěstí Rona, který seděl hned vedle něj, zajímala daleko více snídaně než zdraví jeho nejlepšího kamaráda - zrovna si vychutnával druhou porci míchaných vajíček se slaninou. Harry byl v mnoha případech extrémně vděčný za kamarádovu slepotu a totální nedostatek představivosti, a dnešní ráno nebylo žádnou výjimkou. Hermiona ale byla problém. Zdálo se, že jejím nejoblíbenějším koníčkem je sledovat ho a strachovat se. S přehledem by vyhrála hlavní cenu v kategorii nejvíce všetečného studenta na škole. Doopravdy nepotřeboval její soucit a tendenci do všeho šťourat, a přestože věděl, že to myslí dobře, bylo to prostě často... rozčilující.

Pomalu toho všeho začínal mít dost. Chtěl jen, aby ho nechali na pokoji, aby měl čas přemýšlet. Měl na to sice celou neděli, ale ten den byl tak zaplněný povinnostmi, že mu nezbyl žádný čas na sebe. Ginny se ho bez ustání ptala, kdy dokončí úklid koupelen a dala si pokoj, až když jemně, přesto pevně odmítl její pomoc. Zamlčel, že je to převážně proto, že by je znovu mohl načapat Snape. Kdyby k tomu došlo, tak to by teprve vypuklo pravé peklo. Famfrpálový trénink trval skoro celý den vzhledem k nadcházejícímu zápasu proti Havraspáru a pak na něj čekala hromada domácích úloh na vypracování, než si na závěr dne musel vyslechnout hádku Rona s Hermionou. Teprve až v noci, když odešel do postele a zavřel oči, přišly k němu obrazy... a pak myšlenky. Myšlenky, které celý den číhaly v hloubi jeho mysli a teprve až pod záštitou noci vylezly ze svého úkrytu a zaútočily. Nenechaly ho spát. Mučily jej celou noc, nutily ho sebou házet a převracet se, třást se a skrývat tvář v polštáři. Strach byl silnější a Harryho přepadaly pochybnosti. Ústřižky slov, jež zaslechl; nesouvislé hrozby, které se začaly skládat dohromady; starosti, které odsunul, se po něm začaly natahovat a dotýkat se jej.

Bojím se, že by ti mohl ublížit. Je příliš blízko Voldemortovi. Nevíme, jestli je doopravdy na naší straně. Mám špatný pocit.

Pokusil se ta slova odehnat, ale byla už v jeho hlavě, a když se s nimi snažil cokoliv udělat, pouze nabírala na hlasitosti a jistotě.

Bojím se... že by tě mohl podvést, aby tě nakonec předal Voldemortovi. Proč by se o tebe najednou začal tak zajímat? Vždy tě nenáviděl. Co by tak najednou změnilo jeho postoj k tobě?

"Harry, kam ses to zase zatoulal myšlenkami?" prodral se opět Hermionin hlas skrz mlhu obklopující jeho mysl. Zmateně k ní vzhlédl.

"Co? Och. Nikam. Jen jsem se... zamyslel. Promiň," zamumlal, aniž by se jí podíval do očí.

"Ptala jsem se, jestli jsi četl poznámky na dějiny kouzel. Pro případ, že bys zapomněl, dneska píšeme test."

"Nezapomněl jsem. Přečetl jsem si poznámky," lhal.

"Cože?" Ron vyprskl jídlo z pusy zpět na talíř. "Dějiny kouzel? Proč jsi mi to nepřipomněla, Hermiono?"

Nebelvírka po něm hodila znechuceným pohledem.