Desiderium Intimum

4. zaseklí na tobě

Ticho v ložnici bylo přerušeno náhlým zvukem dveří narážejících do zdi. Pak se ozvalo zadunění, jako by se něco srazilo s těžkým, dřevěným kufrem. Bylo doprovázeno vzteklým výkřikem.

"Nenávidím ho!"

Harry Potter stál vedle své postele, těžce dýchal a v hlavě se mu míhaly vzpomínky na hodinu lektvarů, která skončila před několika minutami, a soutěžily o první místo. Nemohl se rozhodnout, jestli Snapea nenávidí pro ponižování jeho přátel, pro jeho hnusné poznámky, pro jeho krutost k němu, nebo pro jeho zahnutý nos a mastné vlasy. Věděl, že nakonec bude litovat, že se na hodinu rozhodl jít, ale zřejmě zapomněl, co za bastarda Snape je.

Snape se překonal!

Harry bojoval s bouří vzteku, která v něm zuřila, když tam Snape tak klidně stál a urážel Nevilla. Byl si moc dobře vědom, že ho ten muž chce vyprovokovat, ale nemohl nic udělat. Mohl jenom stisknout zuby a bezmocně zatínat pěsti.

'Jsem zbabělec! Zatracenej zbabělec!' pomyslel si zuřivě.

Chtěl něco říct, něco udělat - cokoliv - bránit Nevilla, ale strach z pohledu do těch bezedných, temných očí, strach, že by jim musel čelit, mu vzal všechnu odvahu, hrdost a loajalitu Nebelvírů.

Jak tam seděl, začínal mít pocit, jako by se do něj Snapeův pohled propaloval. Ale bylo nemožné, aby se něco takového dělo. Možná to byla halucinace? Možná začínal bláznit?

Ne! Snape se na něj určitě díval. Jenom pohled takového zavilého smrtijeda ho mohl roztřást, aby cítil mrazení, i když mu v tu samou chvíli bylo extrémně vedro.

Odvážil se na profesora letmo kouknout ve chvíli, kdy si Snape přivolal Malfoyův vzkaz zamýšlený pro Harryho. Nemohl zapomenout na výraz ve Snapeově tváři, když vzkaz četl. Na jeho vždy bledých, nažloutlých tvářích se objevil náznak červeně. Harry by si nikdy nemyslel, že v obličeji mistra lektvarů uvidí červeň. Bylo tak těžké uvědomit si, že Snape je schopen takových lidských reflexů.

Co Malfoy napsal do toho vzkazu, že to od Snapea vyvolalo takovou reakci? Muselo to být něco dost hroznýho, když to Snapea dohnalo k tak drastické akci. Harry si byl jistý, že se to zapíše do historie. Třeba dokonce brzy najde odkaz v Dějinách bradavické školy.

Musel to být nějaký druh obhroublé sprosťárny, ale co přesně to bylo, že to Snapea tak rozzuřilo, že strhl body své vlastní koleji?

No, jestli z toho vzešlo něco dobrého, bylo to to, že to Snapea přinutilo zakázat jakékoli zmínky o té nehodě. Samozřejmě, Harry věděl, že Snape byl veden spíš nutkáním chránit svou vlastní reputaci než potřebou bránit tu Harryho. Po několika letech, co Harry mistra lektvarů znal, by mu jistě doporučil, aby se nechal vyšetřit u Svatého Munga, kdyby se najednou začal zajímat o Harryho dobro.

Snape byl sebestřednej parchant a všichni to věděli.

Vzpomněl si na uspokojení ve Snapeově obličeji, když to nakonec nedokázal vydržet a podíval se na něj. Vzpomínal si na zběsilý tlukot svého srdce, když se podíval do Snapeových očí a viděl tam skryté jiskřičky, jako by chtěl přečíst všechny pocity, které kdy zažil. Ale bylo jich tam tolik, že je stěží mohl od sebe rozeznat. Vzpomínal si, že byl vzteklý, frustrovaný a že se sotva držel, aby Snapea nenapadl. Ale také cítil paralyzující strach a nepřekonatelnou hanbu, když si vzpomněl na tu neuvěřitelně silnou touhu, která ho zaplavila, když vypil ten lektvar. A když se Snape poprvé od té nehody dostal tak blízko k němu a Harry se mu podíval do očí, bylo to jako by se do něj zařezával do ruda rozžhavený bič. Udeřilo to do něj jako elektrický proud. Jiskry, výbuchy a vlny tepla ho bez ustání bombardovaly. A všechno to bylo pomotané s obrovskou horečkou vzteku a nenávisti. Jako by ty pocity byly nějakým divným způsobem spojené.