Desiderium Intimum

63. Poslední noc

Chránil ho.

Celou tu dobu.

Všechno, co udělal, co řekl... každé gesto, pohled... to všechno, co Harry bral jako náznak bezohledné, choré nenávisti. Nenávisti tak velké, až se zdálo nemožné, že by ji jakákoliv lidská bytost v sobě mohla ukrývat tak dlouho.

Jak to jen mohl vědět? Jak mohl nevidět, co se skrývalo za těmi jedovatými trny a obnaženými zuby?

Jak mu mohl nevěřit?

Pamatoval si na svou chladnokrevnost, svoje palčivé opovržení, slova, kterými udeřil tak, jako by ho chtěl co nejvíce zranit, zničit ho, rozdrtit.

Jako pes, který vztekle pokouše ruku veterináře.

Nedokázal to snést. Nedokázal udržet tu zátěž. Měl pocit, jako by ho zatlačila až na podlahu, drtila mu plíce, nedovolovala mu chytit dech. A jen ta chladná dlaň vpletená do jeho vlasů... hladící... jen ona ho ještě držela na povrchu, a nedovolovala mu se poddat a utonout v bažině hořkosti.

"Omlouvám se," zašeptal mezi rozpraskanými rty, a cítil na jazyku slanou chuť slz. S obtížemi polkl, a měl pocit, že mu hoří hrdlo.

Kolik by dal za to, aby mohl vrátit čas, aby věci vypadaly jinak... tak moc...

Jeho tělo přešlo do nekontrolovatelného chvění, když ucítil, jak se Severusova dlaň pomalu přesouvá po jeho tváři a hladí ho s tak neuvěřitelnou něžností, jako by se muž obával, že se Harry může každou chvíli rozplynout do nicoty, a zmizí z jeho života navždy. A... ne, to nebyl pocit. Ta dlaň se opravdu chvěla. Chvěla se tak moc, stejně jako se Harry třásl vevnitř a v této situaci mohl udělat jen jedno. Chytit ji, sevřít a uklidnit. A přitulit se k ní, jako by byla tou jedinou reálnou věcí ve světě tajemství a lží.

Harrymu připadalo, že bolest v jeho hrudi ještě zesílila. Jako kdyby se na místo jeho srdce objevila rána, každý úder ji podráždil, a bolest se rozlévala ve vlnách po celém těle. Pomalu zvedl hlavu, a přesunul rozmazaný pohled po černých šatech a dlouhé řadě malých knoflíčků, čím dál výš a výš, až se zastavil na Severusově tváři ukryté za stínem vlasů. A náhle pocítil, jako by mu zmizel veškerý vzduch z plic, srdce se zastavilo a vyvolalo tak nezastavitelnou explozi bolesti.

Severus vypadal úplně zlomený. Jakoby úplně ztratil půdu pod nohama, po které předtím chodil, a teď se nebezpečně kýval na okraji, nemajíc ponětí, kam šlápnout, aby nespadl do propasti. A díval se na Harryho tak, jako ještě nikdo... nikdy.

"Musel jsem tě opustit." Šepot, který vyšel přes Severusovi rty, byl tak tichý, tak tlumený hořkostí, že mu Harry sotva rozuměl. "Nebyl jsi semnou v bezpečí."

Ta tichá slova... to, co se skrývalo za nimi... jako bezedná propast až po okraj naplněná čímsi tak intenzivním, že vzduch kolem Severuse téměř vibroval a chvěl se. Něco tak neuvěřitelně silného, že Harry cítil, jak se jeho tělo pokrývá husí kůží.

Jeho dlaně naprosto bez zásahu vědomí vystřelily dopředu a sevřely se na černých šatech. A Harry už šplhal na Severusovu hruď, toužil dostat se k té tváři, ústům, vlasům...

A dosáhl. Uchopil dlaní jeho tvář, aby mu nedovolil se odsunout a s něžností políbil dlouhou, hlubokou jizvu na jeho tváři. Jediný viditelný důkaz mluvící o tom, jak moc mu ten muž obětoval, aby ho ochránil. Jediná puknutí v jeho skořápce, které stvořilo světlo. Ne tmu.

K Harryho uším se dostalo dlouhé, hluboké povzdechnutí. Severus ho objal a přitáhl si ho blíže, tisknul ho k sobě takovou silou, že Harry na chvíli ztratil dech. Ale i přes uvíznutí v horkém objetí, neodtrhl rty od Severusovi kůže, toužíc si zapamatovat její chuť a vůni.