Desiderium Intimum

23 Led a oheň

Harry seděl ve společenské místnosti a zíral do ohně. V rozích místnosti bylo několik studentů, kteří neměli vyučování. Nějací prváci hráli kouzelnické šachy, někteří si psali domácí úkoly a na druhém konci místnosti byla dvojice páťáků, která se tam neustále líbala a ocucávala. Čas od času k Harrymu dolehly kousky jejich vášnivých vyznání:

"Jsi pro mě jediný, miláčku. Tak moc tě miluji, že to ani nedokážu vyjádřit. Dal bych ti své srdce na stříbrném podnosu."

"Taky tě miluju, míšánku. Šíleně! Nemůžu bez tebe žít. Umřela bych, kdyby..."

Harry se zašklebil, jak se mu zvedl žaludek. Bylo to tak... sentimentální a přeslazené, že měl pocit, jako by byl přinucen sníst libry nejsladších karamel z Medového ráje. Znechuceně se od nich odvrátil a znovu se zadíval do praskajících plamenů.

Pokoušel se v klidu zanalyzovat, co se stalo v učebně. Stále v něm bublal vztek, ale ne takovou silou jako před pouhou hodinou, kdy ho málem rozerval na kousíčky. To Snape neměl dělat! V žádném případě! Nejen že se k němu choval jako k nikomu, ale také to vypadalo, jako by mu Harry snad něco udělal! A on na té eseji dal tak záležet, strávil s ní takového času... Musel se k němu Snape takhle chovat? Harry nečekal, že jeho snahu ocení, ale aby udělal tohle...Harry zavrtěl hlavou a jeho vztek začal opět narůstat. Nemyslel by si, že ho to může takhle zasáhnout. Šálek hořkosti přetekl tím náhlým a nečekaným útokem na Hermionu. Jak se mohl Snape takhle zachovat? Jak jí mohl říct ta strašná slova? Harry ji prostě musel bránit! Musel se pomstít! Musel...

Harry se kousl do rtu. Cítil to. Něco neznámého, něco tak mocného, jak vztek, který jím cloumal, ale nemohl to popsat. Také věděl, že už to někdy cítil. Našeptávalo mu to, říkalo mu to, ať bojuje, ať pokouší, balancuje na hraně, vrhá se vpřed v pokusu překročit hranici nebo se jí alespoň dotkne. Ať Snapea provokuje...

V tu chvíli zaslechl, jak se k němu blíží kroky. Když se otevřel portrét, místnost se okamžitě naplnila halasem a vzrušenými hlasy. Otočil hlavu, aby viděl, jak se do místnosti valí vlna Nebelvírů.

"Kámo!" pronikl k němu přes dav Ronův hlas. "Tys mu to ukázal! Konečně mu někdo ukázal jeho místo!"

Za ním se objevila Nevillova hlava. "Bylo to úžasné, Harry. Já bych se nikdy neodvážil..."

"Už si o tom povídá celá škola," zašklebil se Ron. "Stal se z tebe hrdina!"

Zpoza zrzka vyběhla Hermiona. "Ach Harry!" vykřikla a vrhla se mu kolem krku. "Děkuji, ale bylo to tak... tak..." hlas se jí zlomil. "Tak hloupé!" odtáhla se od něj a podívala se na něj se slzami vděku v očích. "Už to nikdy nedělej!"

Harry byl příliš ohromený, než aby něco řekl, tak jenom kývl a rozhlédl se po usmívajících se obličejích kolem sebe. Viděl mezi nimi i Seamuse - ten se neusmíval, ale určitě se na něj nedíval s takovou nenávistí v očích, jako předtím. Bylo dokonce možné zahlídnout v nich jiskřičku... uznání.

"Bylo to skvělé, ale nechtěl bych teď být na tvém místě," pokračoval Ron s pohledem plným obav. "Jestli k němu dnes půjdeš na školní trest, nevyjdeš z toho živý."

"Rone!" zvedla hlas Hermiona. "Přestaň ho děsit! Snape je učitel, nemůže Harrymu ublížit."

'Tím si nejsem tak jistý, Hermiono,' pomyslel si Harry.

"Kdybych byl tebou, našel bych si nějakou výmluvu."

To byla velmi lákavá nabídka, ale Harry věděl, že se tomu školnímu trestu nemůže vyhnout. A pokus o útěk by to jenom zhoršil..."