Desiderium Intimum

2. Sotva dýchá

Harry se hnal bradavickými chodbami, jako by chtěl uniknout sám sobě. Doběhl do první umývárny, na kterou narazil, ohnul se nad umyvadlo a zvracel. Teprve když přestal zvracet, se jeho tělo přestalo třást. Vypláchnul si ústa, opláchnul obličej a podíval se na svůj obraz v zrcadle. Sledoval svůj bledý obličej a v duchu slyšel ozvěnu svých slov, která se k němu vracela s rostoucí silou a intenzitou a pokaždé ho zasáhla dokonce ještě bolestněji:

Zatímco si mě budeš brát...

Zesílil svůj stisk na okraji umyvadla, až mu začaly bělat klouby.

Vezmi si mě, Severusi.

Nebelvír udeřil pěstí do svého zděšeného odrazu v zrcadle rozbíjeje ho na kousky a prolomil ticho ochraptělým výkřikem. Kousky skla se mu zařízly do ruky a další se rozletěly po podlaze. Ignoruje krev a bolest padl na ledovou podlahu, kde se stulil do klubíčka a začal zoufale vzlykat.

Tohle nemůže být pravda. Prostě nemůže. Je to šílený! Snape musel do Hermionina lektvaru něco přidat. Chtěl mě ponížit, zostudit. Měl to v plánu od začátku. Vždycky mě nenáviděl.

Před očima se mu zjevil profesorův obličej vyjadřující to samé překvapení a ohromení, jaké Nebelvír sám cítil. Ale rychle tu vizi zahnal.

Ano, jsem si jistý, že mě chtěl ponížit. A povedlo se mu to. Konečně! Jak může být tak krutý? Co za člověka to musí být, že tohle udělal? Konečně našel způsob... jak mě zlomit.

Harry se stulil ještě víc a opřel si hlavu o kolena.

Nechci ho vidět! Nechci ho vidět! Už se mu nikdy nepodívám do obličeje! Nezaslouží si to! Od teď už pro mě Severus Snape neexistuje!

Všichni to viděli... To se museli pobavit. Harry Potter, Chlapec-který-přežil, jehož nejhlubší touhou je všemi studenty nenáviděný, umaštěný mistr lektvarů. Možná to dokonce uveřejní v Denním věštci. Jak znám Malfoye, tak pravděpodobně nezaváhá, aby to řekl všem zmijozelským, kteří to neviděli a i svému otci, který to bezpochyby dá do novin.

Harry měl znovu pocit, že se pozvrací.

Pro Merlina, jak se na mě dívali... Dokonce i Ron a Hermiona. Jak se jim můžu znovu podívat do očí? Jak to můžu vysvětlit? Nikdo mi nebude věřit. Nikdo. Tohle je konec všeho. Všeho, čím jsem.

Mladý muž zíral na místo na zdi. Jeho oči byly prázdné a nevidoucí jako by se plavil mořem vzpomínek, sledoval obrazy, které ho unášely pryč. Po chvíli se mu na obličeji objevil nástin smutného úsměvu.

Já a Snape? To musí být nějaký zvrácený vtip. Nenávidím ho! Vždycky jsem ho nenáviděl! Dokonce ani fakt, že mi zachránil život, nic nemění na tom, že je to ten nejodpornější, nejhnusnější a největší bastard na světě!

Máš ty nejkrásnější oči na světě.

Harry si zoufale zacpal uši přeje si přehlušit ozvěnu, která se mu stále vracela a nenechávala ho v klidu. A pokaždé když se vrátila, tak to znamenalo jenom zoufalství a bolest.

Ne, nestalo se to. Nemohlo! Byl to jenom sen! Za chvíli se vzbudím a všechno bude tak, jako předtím. Musí to být sen!

Aby se pokusila ulevit utrpení, začala jeho mysl popírat, že se to všechno stalo. Ale ani trochu to nepomohlo. Bolest jeho zraněné ruky byla až příliš skutečná. Slzy kanoucí po jeho tvářích byly stejně skutečné jako studená kamenná podlaha, na které seděl. Všechno byla pravda. Neuvěřitelná a zkurvená, ale pořád pravda.