Desiderium Intimum

62. Pravda

Na zlomek sekundy se udělala tma a po chvíli měl Harry pocit, jakoby stál uprostřed hurikánu. Točily se kolem něj tisíce obrazů, tisíce myšlenek, poskládané jedna před druhou v nekončící kakofonii. Ale než se stačil soustředit, pocítil, jak padá, vírem náhodné vzpomínky, a když získal rovnováhu, do jeho uší udeřil zoufalý křik a pláč.

Obraz se zaostřil a přes temnotu Harry uviděl několik siluet zhroucených u zdi. Byli to dospívající chlapci ve věku ne starší třináct let. Na jejich tvářích plála divoká rozhodnost smíchaná s hrůzou. Nicméně to nekřičeli oni. Křik a pláč přicházel z vedlejší místnosti, do které vedly otevřené dveře visící na jednom závěsu. Záře lampy, která se houpala u stropu, byla jediným světlem, které osvětlovalo krví pokrytou podlahu a postříkané stěny. Na zlomek vteřiny se z temnoty vynořil roztříštěný, převrácený nábytek a... těla ležící na podlaze. Z otevřených ran tekla krev, a končetiny pokroucené v divném úhlu vypadaly, jako by je někdo zlámal jako zápalky. Od jedné stěny se ozývaly rány a vzlykání několika dětských hlasů, ale světlo se k nim nedostalo. Osvětlený byl jen stůl uprostřed místnosti, k němuž byl připoután mladý chlapec... a nad ním byl skloněný muž s hustou hřívou vlasů, který rychlými, bezohlednými pohyby přirážel do drobného, nahého těla, vyvolávající spasmické výkřiky nekonečné bolesti...

Severus zvedl hůlku a namířil ji směrem ke dveřím, které se zvedly, opravily se a zabouchly, tlumíc tak výkřiky. Neváhal ani chvíli, použil na dveře ještě jedno kouzlo, které způsobilo, že se rozzářily červeně. Jeho, do této chvíle nehybná tvář, se změnila. Objevil se na ní výraz znechucení, v černých očích se rozpálilo něco... děsivého. Pomalu se otočil k chlapcům a prohlédl si je ledovým pohledem. V levé ruce držel bílou masku pokrytou červenými krůpějemi. Na jeho tmavě zeleném plášti byly skvrny, a i když nebyla vidět jejich barva, bylo dokonale jasné, odkud se vzaly.

Nedbalým pohybem odhodil masku do rohu a udělal krok k chlapcům. Je ústa se sevřela do bledé, tenké linky. Černé oči připomínaly jedině černé škvíry. Zvedl hůlku a namířil ji na nejstaršího chlapce.

Severus se zamračil a po chvíli se z jeho úst ozval drsný hlas:

"Imperio."

Chlapcova tvář se změnila. Objevil se na ní mírně překvapený, nepatřičný výraz.

"Křič," řekl Severus, a upřeně na něj hleděl. "Křič a pros o milost, jak nejhlasitěji dokážeš."

Chlapec vykonal příkaz. Z jeho úst se začaly ozývat výkřiky, steny a žadonění. Ostatní se od něj odsunuly dál, jak se dalo, a dívali se na něj se strachem a určitým zájmem.

"Ne, ne, ne! Prosím! Ne!"

"Severusi," zpoza dveří se ozval radostný hlas. "Slyším, že se tam bavíš lépe než já. Víš, kdybys mě pustil dovnitř, mohli bychom ty dva malé spratky něčemu přiučit. Po nějaké době zábava v jednom začíná být nudná. Co říkáš?"

Snape se nepohnul, ani neotočil hlavu. Jen v jeho očích se objevil mrazivý plamen.

"Dobře víš, že si cením soukromí, Blackwoode," odpověděl ledovým tónem. Ještě více se zamračil. Chlapec ze sebe vydal třesoucí se výkřik:

"Neeee! To bolí!"

Zpoza dveří se ozval ochraptělý smích. Smích, který se začal vzdalovat, jako by se Harryho něco pokoušelo odtlačit ze vzpomínky. Ale než úplně zmizel, zaslechl ještě tiché, odlehlé:

"Avada Kedavra."

Křik utichl. Všechno utichlo. Obklopovala ho temnota. Měl pocit, že se nalezl zavřený v místnosti, ale věděl, že to není pravda. Byla to jen iluze. Severus se pokoušel bojovat.