Desiderium Intimum

61. Preludium

Harry si protřel oči a znovu se podíval na Pobertův plánek rozložený na kolenou. Oči ho bolely od neustálého zírání na pergamen poslední tři hodiny a to jen při slabém světle několika pochodní na stěnách chodby. Nechtěl riskovat použití Lumos, kdyby se náhodou světlo dostalo zpod neviditelného pláště. Po chodbách sklepení se motalo příliš mnoho Zmijozelů, a i tak stačilo, aby na něho skoro spadl jeden druhák, když ho strčil jeho spolužák. Proto si našel místo na studené, kamenné podlaze pod stěnou chodby, kde byl malý výklenek a také nejméně světla, ale přinejmenším byl bezpečnější, protože tu zamýšlel strávit několik hodin, čekajíc na... no, na co? Na jakoukoliv příležitost.

Ale zdálo se, že přinejmenším dnešní večer, se Snape nezamýšlí pohnout ze svých komnat. Přes dvě a půl hodiny seděl v kabinetu, a následně vstal a šel do obýváku. Strávil v něm další půl hodinu, aby se pak přesunul do koupelny a pak do... Harry sledoval černé tečky, které se mu rozmazávaly před očima. ...no ano, do ložnice.

To bylo všechno, pokud šlo o 'jakoukoliv příležitost'. Byla pravda, že by mohl do kabinetu zkusit vklouznout odpoledne, když se Snape vracel z vyučování, ale pochyboval, že by měl díky připraveným ochranám víc než patnáct minut, a tušil, že by potřeboval víc času. A jak by měl Snapea dostat ven na dostatečně dlouhý čas, aby našel to, pro co přišel? A jak by se pak dostal z komnat? A kdyby Snape odhalil jeho přítomnost?

Ne, nemohl zbytečně riskovat. Zbylo mu tu jen sedět a čekat na 'jakoukoliv příležitost'. Pokud by nějaký student přišel na trest... mohl by pak vklouznout dovnitř, když by vycházel. Ale... no, dál zůstával problém, co udělat se Snapem? Mohl by se pokusit vklouznout do kabinetu, když Snape odcházel na hlídku, ale zaprvé - Harry neměl ponětí, kdy má Snape směnu - a jak by se dostal do komnat? Byl si více než jistý, že Snape změnil heslo. Mohl by použít jakékoliv odemykací zaklínadlo a skončil by se spuštěným poplachem, a Snape byl příliš mocným čarodějem, aby se někomu takovému jako byl Harry, podařilo překonat jeho zabezpečení.

Těžce si povzdechl, zavřel oči a opřel si hlavu o studené kameny za sebou. Byl unavený. Unavený a znechucený. Jak se vůbec stalo, že několik hodin sedí tady, na té ledové podlaze před dveřmi do Snapeova kabinetu? A to uprostřed noci? Copak opravdu neexistovala jiná možnost?

Ne. Neexistovala.

Pochopil to dnešní ráno. Když zvedl těžká víčka, cítil v ústech rezignaci a hořkost. Jakmile si uvědomil, že mu zbývali tři dny. Tři dny, a on nenašel žádný způsob... nic se nenaučil... neměl žádný plán... Tři dny života. Tři dny... existence.

Zemře dříve, než začne bitva. Zemřel už ve chvíli, kdy se rozsypal u Snapeových nohou. Nedokázal vyhrát ani nad sebou. Jak by měl porazit Voldemorta? To bylo... příliš... příliš pro někoho, komu je jen šestnáct. Neměl žádnou šanci. Žádnou. Jak mohl být tak hloupý, aby si myslel, že by se mu povedlo Voldemorta podvést? A ještě z toho vyjít celý? Jeho naivita ho ohromovala.

Nezůstalo mu už nic. Nic, vyjma jedné, jediné cesty. Voldemort musí zemřít. Musí zmizet z povrchu světa jednou provždy. A byl jen jeden způsob, jak to udělat.

Vypít lektvar a vyplnit Snapeův plán.

Zemře. Věděl, že umře. Věděl to, od samého počátku. Prostě se jen pokusil nalézt jiné řešení, snažil se sám sebe přesvědčit, že je jiný způsob, jiná cesta. Ale nebyla. Chtěl mít alespoň šanci. I kdyby malou, tak malinkou, že by ji sám stěží postřehl, ale kdyby ji měl... Zdálo se, že šance byly něco, co bylo jen v knihách. V reálném životě to byly jen čiré náhody a ledová, lhostejná konečnost, která si nevybírá, koho dostihne. Jen to ho čekalo. Nic víc.