Desiderium Intimum

52. Mezi pravdou a lží

V šeru komnaty panovalo ticho. Ticho, ve kterém by bylo možné slyšet i dech myší. Ticho, ve kterém člověk sleduje stíny a čeká... kdy se nějaký pohne. Kdy se ozve... BUM?

Ale ticho trvalo. Nepřerušené. Jen v laboratoři ukryté za knihovnou, na stole plném různých lahviček a skleniček, probublávala, v černém kotly, kapalina. Těžko určit, jakou měla barvu. Možná byla černá, možná velmi hluboká, temná zeleň, někdy se zablýskla jasněji, fluorescenční zelenou. Na jejím povrchu se každou chvíli objevily poloprůsvitné, lesklé bubliny. Ale dělo se to čím dál méně. Nad kotlíkem se skláněla černá, vysoká postava. Tvář, skrytá za záclonou temných vlasů, byla absolutně klidná, jakoby vytesaná z kamene. Oči pozorně sledovaly povrch směsi a dlaň s hůlkou mířila k plameni pod kotlíkem. Dlouhé, bledé prsty pevně tiskly ten kousek dřeva, možná příliš silně.

V samém středu lektvaru se začala tvořit mimořádně velká, temně zelená bublina, která se vynořovala z povrchu ničím nenarušeného oceánu zelené. Rostla a rostla, pomalu pokryla celý povrch směsi, stále se roztahovala víc a víc, až se nakonec zachvěla a... pukla.

Severus pohnul hůlkou a oheň pod kotlíkem zhasl. Směs chladnula, a nabírala ještě tmavší barvu, ačkoliv se pod jejím povrchem stále objevovaly fluorescenční záblesky.

Ticho se vrátilo. Ticho, které nebylo rušeno ani dechem muže zírajícího do stěny. Jeho obočí bylo zamračené a ústa sevřená. Vypadal, jako by nad něčím přemýšlel. Byl ztracen ve velmi hlubokých a dalekosáhlých úvahách, protože tam stál, úplně bez pohybu, přes čtyřicet minut. Na tváři se mu nepohnul ani sval. Černé duhovky se dívaly na cosi, co tam nebylo, a sledovaly něco, co existovalo pouze v jeho mysli.

Nakonec se pohnul, jako by vyrvaný z hlubokého snu a znovu se podíval na lektvar. Jeho oči byly zúžené, a zdálo se, že se na směs dívá s určitou mírou zuřivosti. Pomalu sáhl do svých šatů a vytáhl z nich černou, lakovanou lahvičku. Vytáhl z ní zátku a ponořil ji do tekutiny, která se do ní začala vlévat, a pak ji důkladně zakorkoval. Nějaký čas držel lektvar v dlani, a díval se na něj s nečitelným pohledem ve tváři. Po chvíli však stiskl pevněji prsty kolem hladkého skla a chvatně ukryl lahvičku do svého hábitu, následně přešel k jedné stěně, která se odsunula stranou pod vlivem jeho dotyku, a vyšel ven. Stěna se za ním pomalu zasunula a v malé místnosti opět padlo ticho.

Tentokrát to bylo ticho, které následovalo před velkými událostmi. Takové, které hučelo v uších. Takové, po kterém už nic nezbylo.

***

Byl večer. Severus Snape tiše procházel širokou, prázdnou chodbou. Byl v sedmém patře. Šel jsem až od knihovny. Nejprve však před jejími dveřmi strávil půl hodiny, schován ve stínu za rohem. A čekal.

Jeho temné oči sledovaly stále se více přibližující roh. Někde za ním zněly kroky. Šel za nimi. A teď uslyšel, že se zastavily. Dostal se k rohu, přitiskl se ke stěně a ostražitě vykoukl.

Stál tam. V těch samých roztrhaných džínách, modré košili a rozepnuté, námořnicky modré mikině. S brýlemi na nose a rozcuchanými černými vlasy. Nesl pod paží několik knih. Přešel třikrát tam a zpátky podél stěny. Měl zavřené oči a skloněnou hlavu, a Severus viděl jeho tvář velmi detailně. Byla soustředěná. Pokaždé, když se snažil soustředit, dělaly se mu vrásky kolem očí a tisknul zuby tak pevně, že sebou jeho čelist škubala. A vlhčil si rty.

Severus se zamračil. Sáhl po lahvičce ukryté v hábitu a sevřel kolem ní dlaň. Zavřel víčka a nadechl se. Když je otevřel, nebylo v nich už ani známky po jakékoliv záři.