Desiderium Intimum

34. Nemáš ani ponětí

"Co děláš u mě na koleji, Severusi?"

Snape se zamračil a probodával Harryho pohledem, který by mohl tříštit sklo a zasyčel:

"V tvojí ko...?" odmlčel se, zaťal zuby a bez dlouhého přemýšlení, chytil Harryho za mikinu, vytáhl ho, přitlačil ho ke zdi a zabouchl dveře.

Když se Harrymu konečně podařilo udržet se u zdi, protože měl pocit, jako by ho podlaha znovu ráda přivítala, vzpomněl si na něco velmi důležitého.

"Počkej... jak je možné, že... že mě... mě vi... díš?" Sáhl po kapuci a zjistil, že je na místě. "Myslím, že se mi rozbil plášť -" zamumlal.

Zaslechl zašustění mužova hábitu, když se odvrátil od zapečetěných a zamčených dveří, a podíval se na Harryho pohledem baziliška.

"Pottere! Jsi úplně opilý!"

"To není pravda," řekl Harry a potřásl hlavou, aby se zbavil mžitek před očima. "Vypil jsem jenom několik... máslových ležáků." Sevřel víčka, protože měl dojem, že je na kolotoči. "Vlastně moh... mohl... bys něco udělat s tou podlahou, Severusi. Strašně se třese. A vlní. Nejsem asi na tom... no... na lodi?"

Harry jednou na lodi byl. Vzpomínal si, jak ho kdysi Dursleyovi vzali sebou na cesty, a Dudley zvracel přes palubu, a strýc Vernon křičel na posádku, aby se vrátili do přístavu. Bylo to zábavné.

Ale Harryho vzpomínky byly přerušené tváří Mistra Lektvarů, která se mu objevila v zorném poli, plná vzteku. Snape ho přitiskl ke zdi tak silně, jako by ho tam chtěl zatlačit.

"Pottere, vysvětli mi, jak je možné, že si sem přijdeš uprostřed noci, naprosto opilí, začneš se dobývat do mého kabinetu, děláš hluk na celý hrad, a rozvaluješ se pod mými dveřmi, jakoby to byla tvoje postel? KDOKOLIV TĚ MOHL VIDĚT!!!" Snape zařval tak, že Harrymu začalo zvonit v uších.

"Ne tak hlasitě..." zamumlal. "Moje hlava..."

Teď se mu začala točit ještě víc. Proč dělal Snape takový hluk?

Prudce zalapal po dechu, když ucítil studené prsty svírající mu hrdlo tak, jako by ho chtěly udusit a uslyšel, jak z mužových úst vychází vzteklé zasyčení:

"Odpověz mi!"

"Šel jsem na kolej," zamumlal Harry. "Nevím, proč se náhle změnila na tvůj kabinet. To je trochu... divné, nemyslíš?"

"Počkej..." Snapeovi oči se zúžily ještě víc. "Šel jsi na kolej? Rozumím tomu tak, že se o tebe ta růžová ignorantka, nedokáže ani postarat a dovolila, aby ses opilý vrátil do hradu UPROSTŘED NOCI?" Snapeův hlas se zvyšoval s každým slovem, až na samém konci zněl nezvykle hlasitě a do Harryho mozku tak dělal černé díry. "A místo toho, aby tě doprovodila do postele, tě nechala v chodbě v tomhle stavu?!"

"Nekřič tak, Severusi..." odpověděl Harry slabě a snažil se zvednout ruce, aby si s nimi přikryl uši. Mužské ruce mu pustili krk a tak, pozbyt opěry, málem spadl na zem. S obtížemi se mu podařilo opřít se o zeď a získat rovnováhu.

Snape začal přecházet po kabinetu dlouhými, zuřivými kroky, jako by se snažil najít způsob jak se zbavit svého vzteku.

"Jak to mohl ředitel dovolit? Jak tě mohl svěřit takové nezodpovědné, bezduché idiotce?! Podám na ní stížnost! Tohle ji neprojde! Vědomě tě ohrozila! Jako učitelka je povinná..."

"Chyběl si mi," přerušil ho Harry. Muž zmlkl a podíval se na něho, jako by mu vyrostla druhá hlava. Harry se opíral o zeď a díval se na podlahu. "Celý večer jsem myslel... na tebe. Ale ty jsi tam nebyl. Všichni tam byli. A ob... objí... objímali se. A dělali jiné věci. A ty si tam nebyl... a já... chyběl jsi mi. A chtěl jsem se k tobě vrátit. Bylo to hloupé, že jsem tam šel. Mohl jsem být... s tebou. Dělat jiné věci." Na chvíli panovalo ticho a zbytek Harryho racionálního myšlení se snažilo zastavit ten příval slov, jež jeho opilé já zcela nekontrolovatelně a nesoustředěně blábolilo. "Příště tě vezmu sebou. Jo. Vezmu. A všechno bude dobrý. A už se nebudu cítit tak osaměle..."