Desiderium Intimum

41. Zlom mě

Můžu k tobě teď přijít, Severusi?

Harry otevřel oči a znovu se podíval na pobertův plánek ležící vedle něho na posteli. Bylo několik minut před polednem. Před hodinou viděl, jak Snape vešel do své tajné laboratoře a skryl se v ní jako za starými těžkými baldachýny na oknech v domě na Grimmaldově 12, které on a rodina Weasleyových odstraňovali za pomoci Běhnycidu. Tyto události mu však přišly tak vzdálené, jako kdyby k nim došlo v jeho jiném životě. Nicméně když ucítil, že drží v ruce kámen, jeho myšlenky se navrátily k přítomnosti.

Teď nemám čas, Pottere. Neobtěžuj mě.

Harry si hluboce povzdechl, díval se na zářící písmena a podpíral si tvář o dlaň jako na jednom z uměleckých děl, které teta Petúnie vášnivě sbírala, aby se mohla chlubit před svými sousedy.

Sevřel v dlani kámen a pocítil vlnu zklamání, jak mu přeběhla po zádech, a nedokázal se zastavit, aby neposlal své chaotické myšlenky:

To... je škoda... Já jen... moc mi chybíš a pomyslel jsem si... že bych tě chtěl obejmout. Ale to není důležité. Promiň.

Sakra!

Pustil kámen z dlaně a nechal ho spadnout na postel.

Jako obvykle ze sebe udělal hlupáka. Ale není jeho vina, že chtěl se Severusem tak zoufale mluvit. Dnes v noci téměř nespal, a přemýšlel o všem, co se mezi nimi v poslední době stalo a od okamžiku, kdy otevřel oči, myslel jen na to, aby se k němu co nejdříve dostal a řekl mu všechno.... všechno, co...

Nech toho, zatraceně!

Severus nebyl na snídani a Harry ho neviděl od té včerejší.... bizardní schůzky v učebně Run.

Teprve, když nebyl ničím opilý, to byl zase on, a udělal mu v hlavě takový zmatek, že měl pocit, jako by měl v žaludku uzel. S povzdechem se převalil na posteli, vtiskl tvář do polštáře, zavřel oči a dovolil své mysli svobodně plynout... Teprve takhle dokázal analyzovat všechno, co se stalo.

Snape se mu omluvil. Nakonec. No, řekněme, že se omluvil. Nebo alespoň řekl cosi, co v jeho slovníku pravděpodobně znamenalo omluvu, kdyby muž takové slovo vůbec znal. A Harry věděl, že ho to muselo stát hodně sil...

Byl tou chvílí natolik pohlcen, že o tom v té chvíli nedokázal uvažovat. Ale když vezeme do úvahy všechno... musel vážně reagovat až tak emocionálně? Protože, řekněme si na rovinu, neprobudil se náhle s rukou v kotlíku. Znal Severuse natolik dobře, aby... možná nerozuměl, ale alespoň dokázal předvídat jeho chování. Ne poprvé a naposledy řekl Snape něco, co mu ublížilo. Mělo by to až tak bolet?

Samozřejmě, že mělo. Protože ve skutečnosti, když o tom teď přemýšlel, nebylo to o tom, co muž v tamté chvíli řekl, ale o... všem. Odtahoval se, odstrkoval ho, odvracel se a přece to bylo zřejmé! A pak to krutě popřel! A nakonec s ním zacházel jako s hovnem.

To už bylo prostě moc. Občas ani nevíme, nebo necítíme, jak nás každé nejmenší gesto nebo zdánlivě bezvýznamná slova zaplňují a uhnízdí se hluboko v našich srdcích. Děje se to, i když předstíráme, že je vše v pořádku. A jedné chvíli už je prostě pozdě. Další nepozorné slovo přetrhne přehradu a všechno se vylije, a nic už ten proud nedokáže zastavit. Pulzuje a rozbíjí stěny, vyplňuje mezery, přes které plyne nahromaděný žal.

Chci, abychom tu byli jen sami, bez něj. Jen ty a já.

...

... Jen ty a já...