Desiderium Intimum

66. Když se láska a smrt obejmou

"Stůj!" Hermiona se zastavila a poslouchala. "Slyším něčí hlasy."

Její nohy se chvěly vysílením. V posledních několika minutách třikrát narazila na kusy čehosi, co byly zbytky těl Smrtijedů a bystrozorů. Stále si pamatovala pohled jednoho umírajícího muže, když k němu přišla blíž, aby zjistila, kdo přežil. Díval se na ní tak, jako by ji sledoval ze dna nejbolestivějšího, nekrutějšího limbu, jaký si lze představit. Nemohl mluvit, ale v jeho očích viděla tichou prosbu. Žadonil o smrt.

A ona nemohla udělat nic, aby mu pomohla...

Pak znovu utíkali, když si jich všimli. Podařilo se jim ztratit se pronásledovatelům a vzdálit se od hranice boje, ale stále naráželi na utíkající skupinky. Museli být velmi opatrní. Smrtijedi jakoby byli všude.

Hermiona se zamračila, a poslouchala blížící se hlasy. Chtěla chytit Rona a co nejrychleji se odsud vzdálit, ale potřebovala... informace. Jakékoliv. Měla pocit, že jen tápe v temnotě a v podstatě to tak i bylo.

"Počkej tu," zašeptala na Rona, klekla si na kolena a zamířila hůlkou na své nohy. "Tacitus Gressus."

"Co děláš?"

"Hned se vrátím. Nehni se odsud," odpověděla šeptem a po všech čtyřech zamířila směrem k hlasům.

"Hermiono!" Ron se přikrčil a zavolal na ni šeptem. "Vrať se! Nechoď tam!"

Nemýlila se. Slyšela jich čím dál víc. Několik Smrtijedů, kteří hledali další oběti. Zastavila se, lehla si na zem a snažila se nehýbat. Viděla jejich temné postavy, jak se pohybují v hustém dýmu. Snažila se zachytit, o čem mluví, ale k jejím uším dolehly jen zlomky vět. Doufala, že se zmíní o Harrym nebo o Voldemortovi, ale nemluvili o ničem, co by jí mohlo pomoct, a tak rychle zacouvala, a poslouchala, jestli nemíří k ní, ale vzdalovali se.

"Tak co?" Zeptal se Ron, když se k němu vrátila. Narovnala se, podívala se na něj a zavrtěla hlavou.

"Nic. Ani slovo o Harrym," povzdychla si a zhluboka se nadechla.

Byla už tak unavená... Chvílemi měla pocit, jakoby snila. Jakoby to všechno byla noční můra, ze které se brzy probudí. A znovu bude v Bradavicích. A budou tam všichni. Všichni, kteří... odešli. A bude se připravovat na zkoušky, jako vždy. A jejím jediným problémem bude, jak získat nejvyšší skóre u zkoušek pro příští rok...

Zachvěla se, chytila si rameno a masírovala si ho. Podívala se na Rona. Díval se na ní se zamračeným obočím a... v jeho očích bylo cosi, jako podráždění.

"Nevím, proč jsi to udělala. Co jsi čekala? Stejně se od nich nic nedozvíš," řekl hořce a odplivl si na zem.

Dívka se na něj beze slova podívala. Ron také vypadal hrozně unaveně, ale neměla mu to za zlé. Sama sotva stála na nohách, a zdálo se, že jsou k nalezení Harryho stejně daleko, jako když sem přišli. Nic... nevycházelo.

"Najdeme ho, Rone," řekla tiše, chytila ho za ruku a pevně stiskla.

"Jak? Sama jsi viděla všechna ta těla!" Zoufale mávnul rukou po zakouřeném okolí. "Jak víš, že jsme ho neztratili? Může být už dávno mrtvý, a my jsme tu zůstali a běháme okolo jako ztracení psi."

"Přestaň!" Prudce vytrhla ruku z jeho stisku. "To se rozhodně nestalo. Lupin by nám řekl..."

"Lupin sám nic neví! Podle mého názoru bychom měli přestat zbytečně pobíhat okolo a najít mou rodinu!"

"Tvoje rodina určitě zůstane pospolu a chrání se navzájem, ale Harry je tam sám!"

Ronovi oči divoce zaplanuly.