Desiderium Intimum

14. Záhady

Harry padal temnotou.

Ucítil závan vzduchu, ale neměl žádný referenční bod, protože všude kolem byla tma. Hustá a lepkavá. Teplá a hořká. Tichá.

Byl sám.

V dálce se objevilo malé světýlko a společně s ním se v Harryho tiché temnotě objevily šepoty. Zprvu sotva slyšitelné, ale čím blíže se dostával k přibližujícímu se světlu, tím hlasitější se stávaly. Pak se smísily a narostly v burácení.

Šepoty v temnotě.

Ucítil chlad.

Uvědomil si, že chlad vychází ze zářícího světla. Cítil z něj bolest a strach. A také obrovský vztekl.

Nechtěl se do něj ponořit. Pokoušel se bránit, ale neměl se čeho držet. Obklopovalo ho vakuum.

Byl příliš blízko. Nemohl nic dělat.

Propadl se do jasu.

Obraz byl zdeformovaný a rozmazaný, ale viděl před sebou klečet světlovlasou žen. Sklonila hlavu, schovala obličej do dlaní a ramena se jí třásla.

"Proč?" vzlykala a její hlas se vracel v prázdnotě. Bylo to, jako by i přes všechny viditelné barvy a tvary, byl Harry stále obklopený černou nicotou. Jako by vše bylo jenom iluzí.

"Nevykonal můj rozkaz," odpověděl lhostejný hlas. Byl chladnější než led a zcela zbavený emocí, i přes všechen vztek, který cítil, že v něm plane jako ledový oheň. Žena klečícím před ním pro něj byla míň než obtížný hmyz. Nejraději by ji zašlápl. "Zradil moji důvěru. Porušil můj zákaz. Vlastníma rukama bych ho vykuchal, kdyby ho můj nejdůvěryhodnější služebník nepotrestal dřív. Můžeš být vděčná, že je pořád naživu."

Blonďatý muž vstoupil do kruhu mdlého chladného světla. Sklonil hlavu. Jeho hlas se třásl, když promluvil: "Odpust mi, můj pane, ale... nevěděl, co dělá. Je ještě dítě..."

"Ticho!" Měl toho dost. Jejich ubohé chování jenom rozdmýchávalo vztek, který v něm planul. Kdyby se mu nehodili, okamžitě by se jich zbavil. "Pokusil se ho zabít... Potter patří mně! To já ho zabiju! Budu to já, kdo bude pít jeho krev! A budu to já, kdo zničí jeho tělo! Vysaje jeho sílu! Vezmu mu vše!"

Žena se už nedokázala ovládat. Propukla v pláč tak plný žalu, že ten zvuk rozzuřil majitele lhostejného hlasu k nepříčetnosti.

"Zabij mě," vzlykala a hlas se jí lámal. "Už mi na tom nezáleží... ne když moje dítě bylo takovým způsobem..." Zarazila se, jako by nebyla schopna dokončit a podívala se na něj očima plnýma zoufalé nenávisti. "Už jsem stejně mrtvá."

"Jak si přeješ," řekl neutrální hlas a pokynul rukou k postavě, která stála ve stínech. "Severusi..."

Slyšel výkřik světlovlasého muže a klidný, chladný hlas osoby oblečené v černém: "Avada Kedavra."

Harry zavřel oči, když vlna oslepujícího zeleného světla zaplavila vše okolo.

Když je otevřel, opět padal prázdnou, teplou, bezpečnou tmou.

Byl sám.

***
Chtěl pít. Cítil se, jako by měl v puse hrst písku, který škrábal a zraňoval mu hrdlo. Mohl sotva dýchat, avšak našel v sobě dostatek síly, aby zakrákal: "Pít..."

Ve tmě se ozval zvuk kroků.

"Konečně," ozvalo se někde nad ním zašeptání, ale nebyl ve stavu, aby dokázal otevřít slepené oči. Cítil, jak mu někdo nadzdvihl hlavu, a pak chladnou tekutinu proudící do jeho úst a dolů krkem, přinášeje úlevný chlad.