Desiderium Intimum

56. Otevři své oči

Obraz se vyostřil a Harry se náhle ocitl ve třídě Lektvarů. Spatřil sebe, jak stojí uprostřed třídy se zamračeným výrazem a prázdnou tváří, na které se objevovalo omámení a radost. Všichni studenti se na něho dívali se zvědavostí. Snape seděl za katedrou na druhé straně třídy, a v tu chvíli se zvedl z židle, aniž by od Harryho odtrhl pohled.

Och, teď uvidíme, po čem ten arogantní spratek touží... Domnívám se, že to bude velkolepá podívaná...

Severusův hlas se ozval v učebně s ozvěnou, ale muž měl pevně sevřená ústa a těžko mohl říct něco nahlas. Asi to byly... pravděpodobně to byly jeho myšlenky!

Od zmijozelského stolu se ozvalo vyprsknutí a následné chichotání.

"Ticho!" Zavrčel Snape a podíval se na Pansy a zmijozela sedící vedle ní. "Bude tu absolutní ticho."

Výraz na Harryho tváři se pomalu měnil. Vypadal jako zhypnotizovaný. Široce otevřenýma očima se díval na Mistra Lektvarů stojícího na druhé straně třídy. Jeho oči sklouzly po dlouhém, černém těle s tak nepředstavitelným obdivem, jako by ho viděl poprvé v životě. Jako kdyby nyní uviděl něco, co před ním dříve bylo skryté.

Proč Potter zaměřil svou pozornost na mě? A proč mě tak sleduje? Nemyslím si, že...

Po Nebelvírově tváři začaly proudit slzy. V jeho kalhotách se objevilo vzrušení mluvící samo za sebe. Kdosi hlasitě nabral vzduch, a Hermiona si zakryla ústa dlaní.

Harry se pohnul z místa. Zachytil se hábitem o lavici a málem spadl, narazil na tašku na podlaze a na poslední chvíli se vyhnul kontaktu s podlahou. Vůbec se nedíval, kam jde, jeho pohled byl zakotvený jen a pouze na Snapea, který ho sledoval s čím dál nevěřícnějším pohledem.

To je asi nějaký vtip...

Ve třídě panovalo absolutní ticho, když Harry narazil na stůl, za kterým se nacházel profesor. Nakonec se k němu dostal. Narazil boky o desku stolu, a chtěl jít dál, ale těžký kus nábytku mu to nedovoloval. Na jeho tváři se objevilo skutečné zoufalství. Snape o krok couvnul.

To není možné...

"Severusi..." Zasténal Harry, naklonil se nad stolem a vztáhnul k muži ruku.

Oh, zatraceně!

Harry se natiskl na lavici, a za každou cenu se snažil dostat k předmětu své uvědomělé touhy. Na jeho tváři bylo viditelné zoufalství a odhodlání.

"Máš ty nejkrásnější a nevzrušující oči na světě..." Zamumlal rozmazaným, chtivým hlasem. "Chtěl bych se v nich topit, když si mě budeš brát... Vezmi si mě... Severusi...!"

Vize se rozmazala a všechno okolo se začalo točit. Harry uslyšel Snapeovy myšlenky:

Jak je možné, že lektvar ukázal na mě? To se nemělo stát. Jak je možné, že jsem Potterova touha? Copak ten chlapec už zcela ztratil rozum?

Další zatočení.

Ještě jsem s ním neskončil. Teprve teď to bude opravdu zajímavé....

Popře to, bude zapírat, ale nakonec se zlomí... Neunav se, Pottere. Nebojuj s tím. I tak nevyhraješ. Budeš se s tím muset smířit...

Brzy se s tou touhou Potter nedokáže vypořádat. Brzy za mnou sám začne chodit, a začne mě prosit, žadonit... o všechno. A pak budu triumfovat. S radostí spatřím, jak se přede mnou Potter bude ponižovat.

Je to jen otázka času, kdy se o tom Temný Pán dozví. Jsem zvědavý, jakým způsobem to využije.

Obraz se opět zaostřil a Harry se ocitl na setkání Smrtijedů.