Desiderium Intimum

38-1. Znáš mě, znám tebe

Harry se probudil. Rozhlédl se po temném prostoru, a přemýšlel, kde by se mohl nacházet, a když jeho ospalý mozek začal konečně pracovat, na vše si vzpomněl.

Přišel v noci za Snapem. A ten mu dovolil zůstat.

Nepamatoval si, kdy usnul. Vzpomněl si jen na to, že dlouho ležel v temnotě, poslouchal mužův klidný dech a užíval si teplý stisk dlaně. Ale teď tu Severus nebyl. A Harry neměl ponětí, kolik může být hodin. Rozhlédl se po pokoji a ve slabém světle několika svíček uviděl na nočním stolku hodinky. Položil si na nos brýle a podíval se. Bylo pět patnáct.

Povzdechl si a spadl zpátky na polštář, zírajíc na strop.

Probudil se v Severusově ložnici. To bylo... zvláštně nádherné. Měl pocit, jako by vlastně bylo jeho místo tady. Ach, co by dal za to, aby se tu mohl probouzet každý den... Zvlášť kdyby Snape ležel vedle něho.

A vlastně, kde mohl být? V obýváku?

Za normální situace by byl Harry příliš ospalý, než aby se donutil vstát, ale tahle situace nebyla normální. Cítil se příliš probuzený, příliš ohromený místem a okolnostmi, ve kterých se nacházel. Proto vyskočil z postele, popadl svoje věci a zamířil do koupelny.

Po rychlé sprše, během které si nedokázal odmítnout vychutnat si Severusovu vůni, oblečený a s úsměvem zabarveným úzkostí, vyšel z ložnice.

Snape, oblečený do svých každodenních černých šatů, na něho čekal, sedíc v křesle. Přinejmenším to Harrymu jeho rozrušená mysl ukázala. Zvlášť, když uviděl na stolu dva talíře s míchanými vajíčky a tousty, a karafou čiré tekutiny. Muž se díval do ohně a vypadalo to, že si vůbec nevšiml Harryho příchodu, ale chlapec věděl, že je to jen zdání.

"Dobrý den, Severusi," pověděl tiše, snažil se prozkoumat prostředí a zjistit, v jaké náladě se muž dnes nachází. Jak odlišná byla ta slova od běžného 'dobrou noc'. Bylo to něco úplně jiného. Teď spolu začínali den. Nejen končili.

"Sedni si, Pottere. Nasnídej se."

Harry poslechl a v jeho hlavě běžela jen jediná myšlenka: "Snídám se Severusem!"

Muž vzal do ruky karafu a nalil do dvou sklenek čirou kapalinu. Harry se natáhl po vidličce a po několika soustech uslyšel slova zdánlivě bez očividného zájmu:

"Jaká byla noc, Pottere? Znovu se ti něco zdálo?"

Harry se zastavil s vidličkou na cestě k ústům.

"N-ne," zamumlal po chvíli. "Ne, všechno v pořádku. Nic se mi nezdálo. Já... vzal sem si včera lektvar na spánek beze snů." řekl a dopěl k závěru, že je lepší se přiznat hned, protože Snape by stejnak našel nějaký způsob, jak by to z něj vytáhnul.

"Hmm." Severus sáhl po toustu a zamyšleně kousal. Harry se napjal a čekal na další otázku. Věděl, že se Snape nezastaví, dokud se nedozví to, co chce. Byla to jen otázka času. "Jakým způsobem jsem zemřel?" zeptal se nakonec a podíval se Harrymu přímo do očí.

Sakra! To musel být až tak bezprostřední?

Harry na to nechtěl vzpomínat. Ne teď, v této ideální chvíli. Byli spolu, jedli spolu snídani a bylo to tak hezké... Ale přesto věděl, že s tímto člověkem trvaly příjemné chvíle jen pár minut. V nárazech několik vteřin.

"Ty... eee..." začal, ale nevěděl, jak popsat to, z čeho mu jen díky vzpomínce tuhla krev v žilách. Byl to jen sen! Musí si to pamatovat, byl to jen sen! Nebyla to pravda! "Byli jsme na hřbitově. Myslím, já a Cedrik. Tehdy, když Voldemort povstal. Ale pak... se Cedrik proměnil v tebe... a oni tě..." proč se mu při tom stahovalo hrdlo? "...zabili." dokončil téměř neslyšně, a položil si hlavu na kolena.