Desiderium Intimum

57. Stal jsem se ničím

Hermiona přestala psát a podívala se z okna na bílý sníh. Měla pocit, že se sype čím dál víc a ačkoliv nebylo vidět dál než na pár metrů, ty ohromné, slepené vločky, které se nepřestávaly sypat z mraku a narážely do okna, v ní vzbuzovaly neurčitu úzkost. Jako by se každou chvíli z té temnoty mělo vynořit něco o mnoho nebezpečnějšího, a ty velké vločky sněhu byly něco jako předehra. Oznámení války, která visela nad hradem a každou chvíli ho mohla dostat svými ledovými, krvavými prsty.

Zatřásla hlavou a zavřela oči.

Ne, byl to jen sníh. V poslední době je příliš přecitlivělá.

Podívala se na Rona, který seděl vedle ní a spal s hlavou na pergamenu. Poslední řádky textu byly úplně rozmazané a už si představovala, jak bude vypadat jeho tvář, až se vzbudí. Přemýšlela o jeho rozcuchaných vlasech a červeni studu na tvářích, když si bude stírat z tváře inkoust a cítila v srdci teplo. Vždycky byl tak bezstarostný. Zdálo se, že neexistuje nic, co by mohlo způsobit, aby se začal obávat a mít černé myšlenky, které ho požíraly zevnitř. Tak jako ona. Jako jediný dokázal časem zapomenout a alespoň na okamžik se přestat obávat problémů, které jak se zdálo, neměly konce. Občas měla pocit, že přehání, že by se neměla tak bát, ale nedokázala si přestat dělat starosti. Nedokázala jen tak mávnout rukou a říct si 'nějak to dopadne'. On to dokázal. Dělal to tak celou dobu. Žil ve svém vlastním světě, ve kterém neexistovaly problémy, a přinejmenším ne takové, které by se nedaly vyřešit nic neděláním. Byl to skutečný dar. Občas snila o tom, co by dala alespoň za polovinu takového daru. Ale on se na ni jen usmál, anebo udělal něco hloupého a ona věděla, že 'nějak to dopadne'. To, že byl tak bezstarostný, nebylo rozhodně špatné, jak se mohlo zdát a určitě před sebou mají dlouhou budoucnost, i kdyby za chvíli měla v hradu vypuknout válka. A že Harry jistě najde nějaký způsob, jak porazit Voldemorta...

Ano, Harry...

Podívala se na velké hodiny visící na stěně. Kyvadlo se rytmicky houpalo, a rozdělovalo čas na malé, stejné kousky. Právě byla půlnoc. Měl se za chvíli vrátit. Ale ta chvíle už minula před třemi hodinami.

Snažila se neznepokojovat, ale nedokázala to. Viděla, jak se choval celý den. Náhle z úplné deprese přešel do absolutního... vlastně, čeho? Nejprve se pro sebe usmíval, a za chvíli se na jeho tváři objevil smutek. Vypadal, jakoby sám nevěděl, kde se nachází a co má dělat. Sledovala ho pečlivě, když se během hodiny díval do stěny, nepřítomně se usmíval a byl myšlenkami na míle daleko. A nejhorší bylo to, že si domyslela, za kým šel...

Nemohla přejít to, co odhalila a viděla. Prostě nemohla. Jen ta myšlenka, že Harry, ten Harry, kterého znala od dětství, že... bože, dokonce ji bylo těžko jen z toho, že na to myslela... je zamilovaný do učitele, kterého odjakživa nenáviděl... sama myšlenka ji způsobila husí kůži a něco těžkého se jí usadilo v žaludku. Bylo to tak abstraktní, tak nelogické... Jak mohl? Jak se do něj mohl zamilovat? Přeci je to Snape...

Ne, musí přestat. Zase začíná myslet jako Ron.

Už nešlo o to, že je Snape... Snape, že je jejich učitelem, že je od Harryho o dvacet let starší. Šlo o to, že je... nebezpečný. Že mu může ublížit, k něčemu ho využít, udělat mu něco, co ho zničí, může...

Zavřela oči, opřela se lokty o stůl, skryla si tvář v dlaních, a zhluboka se nadechla.

Může, ale nemusí. Možná, že k Harrymu také něco cítí...

Když se dozvěděla pravdu, začala pozorně Snapea sledovat. Hodně pohledů a divné chování, které se dřív zdály nesrozumitelné, najednou nabralo smysl. Pamatovala si je. A pamatovala si, jak se Snape díval na Harryho, jak ho zkoumal pohledem při každé možné příležitosti, jako by se nedokázal zastavit. Jako by v sobě měl jakousi vnitřní potřebu, a ta potřeba zahrnovala Harryho, jeho blízkost. Teď, když věděla na co se dívat, viděla všechno. A když se náhodně setkali na chodbě... Snape vypadal, jako by byl zasažen matoucím kouzlem. Díval se na Harryho a neviděl nikoho jiného. Občas měla pocit, že když procházeli kolem sebe, jen silou vůle odolal nutkání, aby se ho nedotknul, nepřitáhl ho k sobě a nevzal si ho. Ale vždy jen sevřel dlaně v pěsti a schoval je bezpečně do kapes svého velkého černého pláště.