Desiderium Intimum

58. Co jsme to vytvořili za chaos

Všechno bylo rozmazané. Temnota nechtěla odejít a zář byla příliš jasná, takže se světlo zarazilo až na samé hranici, přičemž pohltilo všechny odstíny šedé. Něco se v ní pohybovalo... rozechvělé siluety, čísi ruce, zvedly ho, držely ho. Zvuky nabíraly tvar. Dutý hlas nízko nad zemí, který nejasně poznával. Jiný hlas, připomínal hrubý povrch stěny, který také dobře znal, ale neměl ponětí odkud. Byl tam také třetí hlas... jako napnutá struna. A... také hladké vlny šelestu. Zvuky jakoby ho obtáčely, sbíraly jeho kousky, nedaly mu klid a ostřily jeho mysl. Chtěl se vrátit do toho ticha, ve kterém byl jediným zvukem jeho vlastní dech. Ve které chlad, už nebyl jen chladem, ale stal se něčím, co mu dovolilo necítit nic než jen pomalu rostoucí, pronikající teplo. Teď se ho zbavil a obrátil ho proti němu. Teplo zmizelo a nahradilo ho nepříjemné brnění.

Někdo mu přidržoval hlavu a pocítil v ústech něco horkého. Něco, co mu připomínalo tekoucí lávu. Ušklíbl se, ale nedokázal to vyplivnout. Tekutina protékala jeho tělem, nelítostně nutila nervy k činnosti. Všechno ho svědilo. Šeď nabírala barvy, stíny, tvary, a hlasy... no, byly to jen hlasy.

"...rry, slyšíš mě? Kývni hlavou."

Tvary a barvy pomalu zapadly do sebe, a nad ním se objevila profesorka McGonagallová. Její tvář byla zamračená úzkostí.

Zamrkal, a cítil, jak se jeho smysly probouzí s ostrým světlem, a tak lehce přikývl.

Na učitelčině tváři se objevila úleva. Podívala se někam na stranu a řekla:

"Začal komunikovat." A pak k němu otočila tvář zpátky. Dotkla se rukou jeho čela. "Jak se cítíš?"

Harry zavřel oči a nadechl si. Na chvíli, na jednu chvíli doufal, že to všechno... že všechno byl sen. Nejhorší noční můra, jaká se mu mohla zdát, ale i když to byl jen sen, tak mezitím...

"Odpověz mi." McGonagallová zvýšila hlas. "Jak se cítíš, Pottere? Víš, co se stalo? Hagrid tě našel na pozemcích. Kde ses tam vzal? Cos tam dělal? Jak jsi mohl bez dovolení opustit hrad a ještě uprostřed noci? Co se tam stalo?"

Harry otevřel oči, ale nepodíval se na ni. Jeho pohled zamířil k sněhobílému stropu, vidíc věci, které viděl jen on. Neodpověděl. Nedokázal otevřít ústa. Prostě se díval před sebe, a přál si skrýt se v tom teple a necitlivosti, ze kterého ho probudili proti jeho vůli.

McGonagallová se znovu podívala na stranu.

"Možná je ještě v šoku."

"Neboj se, Minervo," odpověděl ji druhý hlas. Patřil školní sestře. "Dostane se z toho, ujišťuji tě. Jen co mi Hagrid přinese ten lektvar. Dáme ho do pořádku."

Vedoucí Nebelvíru odstoupila a hluboce si povzdechla.

"Pottere, proč to vždycky musíš být ty?"

Ve stejném okamžiku se dveře ošetřovny otevřely a vešel Hagrid.

"Harry! Jak se cítíš, chlape?" Zeptal se široce se usmívající Hagrid a přešel k jeho posteli. "Nahnal si mi pěknej strach. Co tě to popadlo, chodit po pozemcích uprostřed noci? Už sem si myslel, že si tam úplně zmrznul. Naštěstí tě Tesák vyčenichal. To zvíře štěkalo tak dlouho, dokud jsem ho nepustil a..."

"Hagride," přerušila ho profesorka McGonagallová. "Slibuji, že si s ním budeš moct promluvit ráno, ale teď bych ti byla vděčná, kdybys dal Poppy lektvar, pro který jsme tě poslali, a dovolil nám postarat se o Harryho."

"Promiňte, paní profesorko, ale Snape není u sebe."

Snape...

Něco v Harrym se zatřáslo. Pomalu se otočil a podíval se na Hagrida.