Desiderium Intimum

51. B - Stíhán stínem

Koupelna byla opuštěná. Harry jí proběhl, zapadl do první kabinky a zavřel se v ní. Odhodil tašku na podlahu, usadil se na zavřené toaletě, sundal si brýle a skryl tvář do dlaní.

Nevěděl proč, ale Snapeovo chování na hodině ho úplně vyhodilo z rovnováhy. Myšlenky mu šíleně vířily v hlavě a srdce v hrudi se nechtělo uklidnit.

Chtěl prostě zapomenout. Chtěl ho prostě nenávidět. Ale Snape mu to nedovolil. Bylo by o mnoho jednodušší, kdyby se na něj celou tu dobu nedíval zkoumavým pohledem, kdyby ho nesledoval na každém kroku, kdyby se Snape choval jako vždy. Jako hnusný, podlý, nespravedlivý bastard, kterým všechny ty roky byl. Bylo by o mnoho lehčí, kdyby Snape zesměšňoval, odebíral body, vysmíval se Nevillovi, hanil Nebelvíry... Harry by se pak mohl soustředit na odpor a myslet na to, jak ho nenávidí a jak je dobře, že už to všechno skončilo.

Vzpomněl si, jak Snape beze slova míjel jeho nepovedený lektvar, jak radil a pomáhal, jak neřval na Nevilla za zničení ingrediencí... a věděl, že by se měl cítit neochotu a znechucení, ale cítil jen narůstající frustraci a hněv, který se rozpínal v jeho těle jako jed, protože věděl, čeho chce Snape takovým chováním dosáhnout. Ten podlézavý, děsivý parchant dělal všechno, jen protože dokonale věděl, že to funguje. Snažil se tak uklidnit situaci, uklidnit bouři, kterou vyvolal. Byl jako vlk, který si oblékl ovčí kůži, aby mohl přijít co nejblíže ke své oběti. Byl dravcem při lovu. Postupoval pomalu, krok za krokem, obklopil Harryho svojí přítomností, aby ve správném momentě... zaútočil a stáhl ho zpět do své díry.

Harry si promnul oči.

Jestli se takhle chce Snape chovat už navždy, na každé, doslova každé lekci... neměl tušení, jak to vydrží. Nebo jak to přežije.

Nemůže mu to dovolit. Nemůže dovolit, aby si Snape i jen na sekundu myslel, že to, co dělá, má na Harryho nějaký účinek, že to má na něj nějaký vliv. Musí mu ukázat a dokázat, že s ním nechce mít nic společného, že jeho činy nemají žádné výsledky, že Harry se nenechá vodit za nos, a že dokonale ví, co Snape zamýšlí.

To si ten bastard opravdu myslel, že to stačí? Že stačí pár pohledů, několik gest a Harry za ním přiběhne jako ufňukané štěně? Och, ne! To se určitě nestane. Nedovolí... nedovolí, aby se po té cestě vydal po druhé!

Položil si brýle na nos a podíval se na dveře, jako by byly jeho největším nepřítelem. Bujela v něm zlost. Zatlačil ji až na samé dno žaludku, a rozhodl se, že počká, až stráví to cosi ostrého a tvrdého, a teprve tehdy, když ji bude potřebovat, vypustí ji na svobodu.

Ale teď už musel jít. Nevěděl, kolik času uplynulo, ale domníval se, že to bylo okolo deseti, patnácti minut, a nechtěl, aby ho Ron a Hermiona začali hledat a vyptávat se, kde byl tak dlouho. Sklonil se k tašce a vytáhl z ní neviditelný plášť. Lepší bude se schovat. Přeci jen byl ve sklepení. Nechtěl se po něm pohybovat o samotě, zvlášť okolo třídy Lektvarů.

Přehodil si tašku přes rameno, pevně stiskl plášť, vyšel z kabinky a zamířil ke dveřím. Venku panovalo ticho. Povzdychl si a opatrně stiskl kliku. Dveře se otevřely s tichým zaskřípěním, a ten zvuk se s echem ozval chodbou. Harry se ušklíbl a zatlačil na dveře víc, vyšel ven, a v polovině kroku se zastavil, jako by ho zasáhlo paralyzující kouzlo. Na druhé straně chodby stál Snape. Držel ruku na klice dveří do učebny Lektvarů, kterou se chystal zamknout a široce otevřenýma očima se díval na místo, kde stál Harry.

I v Bradavicích nebylo normální, aby se dveře samy otevíraly.

Zatraceně! Vždycky, vždycky měl takovou smůlu! Musel vyjít zrovna teď! Kurva! Kurva! Kurva!