Desiderium Intimum

32. Žárlivost

V sobotu během snídaně začali Ron a Hermiona mluvit o nadcházejících svátcích, a tak Harry mohl bezpečně propadnout svým vlastním myšlenkám.

Měl pocit, že stále cítí na tváři Severusův dotyk a přichytil se, jak se každou chvíli dotýká své tváře, jako by čekal, že narazí na chladné, dlouhé prsty.

Včera se mu na poslední chvíli podařilo vrátit do společenské místnosti, jelikož Ginny už stačila zmobilizovat Rona, Hermionu a Nevilla a vypadalo to, jako když vpadl do válečného ústředí Nebelvírů. Ginny tvrdila, že Harry byl zmatený jako by byl zakletý a chlapec se musel velmi snažit, aby jim vysvětlil, že prostě jen chtěl jít na toaletu a nemohl se hned vrátit, protože narazil na Filche. Říkal si, že alespoň něco z toho byla pravda.

Hermiona jeho příběhu nevěřila, stejně jako o jeho upadnutí, když mu léčila rány na rukou, ale neptala se a udělala vše, co mohla, aby ho vyléčila. Ron sotva promluvil a vrhal podezřívavé pohledy po něm a po Ginny. Ale Harry už měl všeho dost a jasně mu vysvětlil, že mu není nic do toho, kde vlastně byli.

Jeho absolutní slepota a posedlost vůči své sestře ho stále více rozčilovala. Koneckonců, Ginny nebyla dítě a mohla si chodit, s kým chtěla. A přesto se před ním musela schovávat.

Harry to znal. Protože on měl důvody se skrývat. Skutečné důvody. Kdyby Ginny trvala na svém a Ronovi oponovala, pravděpodobně by na vánoční večírek přišla se svým tajemným přítelem a nikdo, absolutně nikdo, kromě Rona samozřejmě, by se na ni nedíval skrz prsty. Harry neměl takovou možnost. Už si představoval tváře svých přátel, kdyby sebou přivedl Severuse...

Zřejmě se bude muset už navždy skrývat. A bude tím, kdo vždy chodí všude sám. Přece ho Luna nebude krýt do konce života...

Do konce života?

Mírně se začervenal, když si uvědomil, o čem vlastně přemýšlí a rychle to vyhnal ze své hlavy. Je příliš brzo nad něčím takovým přemýšlet. Zatím si nemohl být jistý ani dalším dnem a co teprve... 'zbytkem života'.

Další věc byla, že Snape by raději celý den poslouchal proroctví profesorky Trelawneyové a popíjel její přeslazený, aromatický čaj, než aby ho doprovázel na studentskou zábavu, organizovanou tím 'růžovovlasým nezmarem'.

Harry se usmál a představil si Severusovu tvář, kdyby mu to navrhl, ale v jeho úsměvu se skrýval stín.

"Budeme se skvěle bavit, že jo, Harry?" zeptal se Ron a vytrhl ho z hlubin vlastních myšlenek. "Deset dní bez učení, bez testů a domácích úkolů. A to nejdůležitější, deset dní bez Snapea." Usmál se a poplácal ho po zádech. "Není to nádherná představa?"

'Jistě, že ne, ty idiote,' pomyslel si Harry a pocítil ke svému příteli náhlý vztek.

"My se budeme skvěle bavit a on tu zůstane sám v tom svým tmavým sklepení a vsadím se, že nás bude všechny proklínat, protože nás nebude moct týrat. Pravděpodobně si to vybije na domácích skřítcích. Hahaha. Dobře mu tak, mastnému mizerovi!" Ron se začal chichotat, dokonce i přes Hermionino mračení a Harry cítil, jak se jeho srdce mění v led.

Věděl, že s největší pravděpodobností bude muset z Bradavic odejít na prázdniny. Pamatoval si, jak se vždy na odjezd těšil, jak byl šťastný, že mohl Vánoce strávit s Weasleyovými, Hermionou, Ginny... A teď? Teď měl dojem, jakoby to pro něj byl ten největší trest. Vůbec nechtěl odjíždět. Chtěl strávit svátky se Severusem. Popravdě o tom snil. Přece ho tu nemůže nechat samotného. Ron měl pravdu. Snape pravděpodobně vždy trávil Vánoce sám. Proto mu na nich asi nikdy nezáleželo. Neměl nikoho, s kým by je chtěl strávit.