Desiderium Intimum

17. Opojení

Skrytý pod neviditelným pláštěm tiše procházel bradavickými chodbami a mířil ke sklepení. Hlavou mu vířilo mnoho vzpomínek a myšlenek.

Ve čtvrtek, když psali s přáteli v knihovně eseje do dějin čar a kouzel a do lektvarů, objevila Hermiona velkou, zaprášenou knihu, ze které se vyklubala školní kronika se seznamem všech studentů, kteří školu v uplynulých stoletích navštěvovali. Mohli si prohlédnout fotky mladého Toma Riddlea, Luciuse Malfoye, Ronových a Harryho rodičů. Dokonce i Brumbála a McGonagallové z doby, kdy byli teenagery. Ron si při pohledu na fotku své ředitelky koleje nemohl pomoci a dokonce obdivně zapískal. "Byla to pěkná kočka!" Hermiona ho za to sjela povýšeným, vražedným pohledem. Ale pro Harryho byly nejzajímavější fotky mladého Snapea, na které Ron bez váhání vychrlil proud zlomyslných poznámek a urážek. Harry si ho pamatoval z myslánky, ale možnost prohlédnout si ho znovu a pořádně znamenala, že zcela zapomněl na učení a zjistil, že přes mastnotu neupravených vlasů, které mu padaly přes oči - doopravdy byly i tehdy mastné, pomyslel si, nebo tak alespoň vypadaly - a přes rozmrzelý výraz, byl Severus velmi pohledný mladý muž. Oči mu zářily zvláštním záhadným jasem a posměšný úšklebek měl všem sdělovat: "Všechny vás nesnáším."

Harry se usmál. Severus byl pravděpodobně vždycky takový... Ale co ho nejvíce zaujalo, bylo datum narození. Překvapeně si uvědomil, že Snape bude mít za dva týdny narozeniny, bude mu třicet sedm.

Srce se mu rozbušilo, když ho najednou zasáhl obrovský věkový rozdíl. Nikdy předtím o tom neuvažoval, vůbec nic to pro něj neznamenalo. Ale v tu chvíli ho vědomí, že je jeho milenec starší o dvacet jedna let, přinutilo pozastavit se nad tím. S pocitem zasmušilosti, zahanbení a... vzrušení. Severus byl zkušený, dospělý muž a Harry... byl jenom puberťák před branami dospělosti. A navíc byl Severus jeho učitel. Ale necítil se kvůli tomu divně. Ne, to jenom přiživovalo jeho touhu. Dělal něco zakázaného a bylo to... vzrušující.

Ale to nebylo to nejdůležitější. Harry často uvažoval, co ho k mistrovi lektvarů tak přitahovalo. Několikrát mu přišlo, že objevil pravdu, ale později to jeho city opět popřely a po tom všem stále ještě nevěděl, proč na něj nedokáže přestat myslet. Severus byl chladná osoba bez citů, neoblomná, silná, záhadná a nepředvídatelná. Nemyslel si o Harrym to samé, co zbytek kouzelnického světa; nehleděl na něj jako na hrdinu, nezveličoval ho ani mu nepodlézal. A přesto to vypadalo, že mu rozumí. Moc spolu nemluvili, ale Harry věřil, že by mu mohl říct cokoli - o svých slabostech, obavách. A Severus by to pochopil. A na rozdíl od ostatních by ho nepoplácal po zádech a nepronesl ta prázdná, bezvýznamná slova "Všechno bude v pořádku, neboj se." Poslal by ho ke všem čertům, možná by k tomu měl i nějaký svůj typicky zlomyslný, sarkastický komentář, nebo by na něj štěkl, ať se přestane litovat a konečně dospěje, ale... rozuměl by mu.

Navíc, Severus byl... byl... Harry nevěděl, jak to popsat. Ten muž mu unikal, odstrkoval ho a vyklouzával mu. Něco mu dával, a když si to Harry začal užívat, bral si to zpět. A Harry, vyhladovělý a nenasytný, ho následoval, aby to získal zpět. Jako žíznivý člověk na poušti, kterému někdo nabídl sklenici křišťálově čisté vody a po jednom doušku mu ji vzal. Jako dítě přitahované cukrovinkou, které zakusí sladkost a chce víc, a tak následuje toho, kdo mu ji dal v naději, že ji bude moci ochutnat zvonu a možná ji jednoho dne nakonec získá celou. A pak bude šťastné.

Ale teď, aby získalo cukrovinku, se dítě začalo bouřit, začalo si klást podmínky, bojovat, odmlouvat, protože zjistilo, že cukrovinka patří jemu... a má na ni právo.

Takže dnes nehodlal ustoupit. Byl naplněný sebejistotou. Jestli se Snape nepoučil z minulé lekce, nezaváhá a zopakuje ji.

Usmál se, potěšen vlastním plánem.