Desiderium Intimum

47. dva dny předtím než se všechno změnilo

"Sakra! Ať si trhne! Může se jít zahrabat! Sobecká egoistka! Už nikdy jí nebudu bránit! Mám toho dost!" Ron vpadl do ložnice tak náhle, že Harry, který ležel na lůžku, z toho málem spadl. Okamžitě schoval kouli, kterou dostal jako vánoční dárek od Snapea, a na kterou se posledních patnáct minut díval, střídavě si připomínajíc tvář své mámy, otce a Siriuse. "Stala se prostě nesnesitelnou! Je horší než moje máma! Kdybych věděl, že... co to bylo?" Ron přestal s proudem hořkých nadávek a překvapeně se podíval na Harryho, který se snažil vypadat nezvykle zaujatý přehybem na pokrývce.

"Co? Ach, to nic není... Jen... taková kulička. Cvičil jsem... chytání zlatonky." Ron se zamračil. "Co se stalo? Vypadáš vážně naštvaně." Zeptal se rychle Harry a snažil se změnit téma.

Přítel si těžce povzdychl a zhroutil se na postel.

"Hermiona," zamumlal pod nosem. "Je na tebe taky tak... nevím, jak to říct... hrozná?"

Harry se zamračil.

"Jde o to, že je... kruci, nevím," odfrkl si rozčíleně. "Chová se prostě příšerně. Stále za mnou chodí a říká mi, co mám dělat. Nemůžu se věnovat ničemu svému. A najednou je strašně náročná. Pořád do mě šije. Že nedělám tamto, že nedělám tohle. Už to prostě nevydržím." Ron si přejel dlaní přes tvář a podíval se na Harryho výrazem mučedníka. "Proč jsi mě nezastavil, když byla ještě šance?"

Nebelvír pokrčil rameny.

"Já ti neřekl, abys s ní chodil," odpověděl. Nechtělo se mu poslouchat Ronovi lítostivé projevy. Za půl hodiny měl jít ke Snapeovi.

"Možná to prostě nemá smysl," pronesl přítel a odvrátil tvář k oknu. Bylo pozdní odpoledne, slunce se lesklo nízko na nebi a vrhalo dlouhé stíny na trávník. Harry viděl na Ronově obličeji výraznou depresi a bylo mu ho líto. Sám se cítil podobně tenhle rok už několikrát. "Víš co? Nechci tu sedět. A ani jí nechci vidět." Ryšavec obrátil hlavu k Harrymu a podíval se na něj nadějným pohledem. "Pojďme na hřiště trénovat famfrpál. Musím se trochu odreagovat."

Harry ucítil v žaludku bodnutí.

"Ee... víš, už je docela pozdě..." zamumlal. "A kromě toho je zima."

"Jako by ti to někdy vadilo," zamumlal Ron s napětím v hlase. "Od doby, co máš přítelkyni, na nás nemáš čas. Jsi věčně pryč. Kdy jsme naposledy dělali něco jen spolu?"

Harry polkl. Ron měl pravdu. Všechen svůj volný čas prakticky věnoval Severusovi. Pokusil se vzpomenout na nějaký večer strávený s Ronem, během kterého by dělali něco jiného než domácí úkoly, ale nevzpomněl si. Přítel se na něj díval se směsicí hořkosti a naděje, a Harry se pocítil hloupě.

Zavřel oči, když v sobě ucítil vnitřní boj.

"Dobře," ozval se nakonec. "Máš pravdu. Promiň. Pojďme. Taky mi chybí famfrpál." Usmál se široce.

Což byla skutečně pravda. V zimě byly tréninky jen zřídka, kvůli silným mrazům. Dokonce ani Angelina nebyla taková sadistka, aby jim přikázala trénovat v takových podmínkách. Ani zbytek týmů netrénoval, takže v sumě nikdo nic neztratil.

Ron okamžitě ožil. Vyskočil z postele a vnořil se do svého kufru, hledajíc koště a teplé oblečení. Harry využil toho, že se přítel nedívá, sáhl do kapsy a sevřel prsty kolem zeleného kamene.

Promiň, ale dneska nemůžu přijít. Něco mi do toho přišlo. Setkáme se někdy jindy.

Vstal z postele a pocítil v srdci vzrušení. Och, opravdu mu chybělo létání. Snape mu pravděpodobně nebude vyčítat, že k němu jednou nepřijde. Dnes neměl další trest, takže nemusel přijít.