Desiderium Intimum

35. Vánoční čas

Harry se probudil v nezvykle dobré náladě, navzdory skutečnosti, že usnul teprve někdy nad ránem, když už se pomalu rozjasňovalo. Dokonce i kovová pachuť v jeho ústech, jazyk přilepený na patře a bodavá bolest hlavy mu nemohla zkazit náladu. A vůbec se necítil unavený. No, možná trochu... Nezáleželo na tom, že se pod ním podlomily nohy, když vstal, a dostal závrať, až se musel posadit na postel, aby nespadl. Naplňovala ho radostná energie a příjemné vzrušení. Po tom, co se včera stalo, mu následných deset dnů vánočních prázdnin přišlo ještě lepších než předtím. Musí, musí se ujistit, aby měl co nejvíc času, který by mohl strávit se Severusem. I kdyby celou dobu musel sedět v koutě a jen se na něj dívat. To by mu stačilo.

Přeplněn energií vyskočil z postele a po pár chvějících se krocích, aniž by čekal na Rona nebo na Nevilla, se vysprchoval, a seběhl dolů na snídani. Severus tam nebyl. Och, chtěl ho tak moc vidět! Ale možná že bylo dobře, že tam nebyl. Nemohl by si pomoct, aby se na něho neusmál a to by vypadalo podezřele.

Všechno bylo v pořádku, přinejmenším jeho mysl naplněná endorfiny mu to tvrdila, dokud se nepodíval na tučné smažené klobásy a míchaná vejce se slaninou.

Náhle věděl, proč se cítil tak zle, a k překvapení několika studentů, kteří přišli na snídani stejně brzy jako on, vyběhl z Velké síně k nejbližším záchodům. Po hodině strávené na jednom ze záchodků si umyl obličej vodou a zamířil zpátky. Ron a Hermiona už seděli u stolu a oba vypadali trochu nemocně, ale nepřekáželo jim to v tom, aby se k sobě mačkali a stěží si všímali okolí. Usmívali se jeden na druhého, střídavě červenali a něco si šeptali. Harry se ani nepokusil poslouchat. Sám byl zaujatý myšlenkami na to, jak ho Snape objímal a dotýkal se jeho obličeje. A díval se na něj takovým způsobem, jako by mu chtěl říct něco vážného, ale nemohl to ze sebe dostat.

Nemáš ani ponětí...

O čem neměl ponětí? O čem by jen nemohl mít ponětí? Ta myšlenka mu dělala pokoj.

Nemáš ani ponětí...

Bál se tu větu dokončit. Snažil se, ale všechno se zdálo být příliš triviální, příliš... nepravděpodobné. Znělo to tak tajemně. Nedokázal zabránit naději, kterou cítil ve svém srdci. Nechtěl přemýšlet o tom, jak měla ta věta skončit. Protože by to mohlo být cosi, co nechtěl slyšet... Ale na druhou stranu, nedokázal nad tím přestat přemýšlet. Zvědavost byla silnější než strach.

Jeho snění přerušil záblesk duhových vlasů. Harry otočil hlavu a spatřil vcházet do Velkého Sálu Tonksovou. Její vlasy se leskly všemi barvami. Studenti otáčeli hlavy a prohlíželi si jí s mlčenlivostí. Harry se rychle podíval na Lunu, ale jeho kamarádka nebyla na snídani. To bylo nezvykle divné. Ačkoliv v případě Luny to slovo nebylo adekvátní, vzhledem k tomu, že všechno co s ní bylo spojeno, bylo 'divné'. A tak nějak... neskutečné.

Jako to, co včera v noci viděl v kůlně za Prasečí hlavou. Jeho představivost ho okamžitě zahrnula obrazy Luny a Tonksové v objetí, přitisknutých k sobě, líbajících se, dotýkajících se a dělajících všechny ty věci... Pořád přemýšlel, jestli se to opravdu stalo, nebo byl tenhle obraz jen projekcí jeho alkoholem zamlžené mysli. Ale ne, bylo to příliš reálné... Stále měl v uších zvuk těžkého dechu Luny a parfém smíchaný se závanem teplého vzduchu, který ho zasáhl do obličeje, když fascinovaně sledoval, co se odehrávalo v kůlně. Ano, bylo to absolutně a bezpochyby skutečné.

Stejně tak skutečné, jako usmívající se, zářící žena - jeho profesorka - která si sedla k učitelskému stolu, a jakoby se nic nestalo, začala konverzaci s ostatními členy sboru. Bylo tak divné, že to tajemství zná. Cítila se Luna stejným způsobem, když věděla o Harrym a o Snapeovi? Co si o tom mohla myslet? Možná, že si nemyslela nic, možná, že to pro ni bylo naprosto normální, a akceptovala to, že Harry byl s o tolik starším mužem? Možná rozuměla věcem, které nejsou zřejmé. Protože Hermiona, i přes to, že byla tak inteligentní, to nedokázala vidět a rozumět tomu?