Desiderium Intimum

44. Zpátky do školy

Zimní prázdniny skončily a požehnané ticho hradu vyplnily vzrušené hlasy stovek studentů, kteří hradní zdi znovu oživily mladistvou živostí a teplem. Harry byl rád, že měl zase možnost vidět Rona a Hermionu, ale na druhou stranu cítil ohromnou lítost, že už se nebude moct se Severusem tak často vidět. A nebude moct zůstávat přes noc. Hlavně právě teď, když už k tomu konečně dostal povolení. A když to mezi nimi vypadalo tak dobře.

Zbývali jim jenom tresty. Tři hodiny, dvakrát v týdnu. Bylo to málo. Moc málo, uvědomil si s bolestí u srdce. No, a pak tu byla náhodná setkání, během kterých - jak řekl svým přátelům - sedával v Komnatě nejvyšší potřeby, aby mohl přemýšlet a byl sám. Ale taková výmluva byla jen nejkrajnější možností, protože teď měl za sebou vlastně dva týdny plné 'přemýšlení o samotě'. Ne, bude muset vymyslet něco jiného.

Jeho přátelé, a zvláště Ron - mu měli tolik co říct, že měl Harry tušení, že už nikdy neuvidí svůj polštář. Nakonec se mu podařilo skončit Ronovi do řeči, když se ho Hermiona zeptala, jaké měl Vánoce.

"Skvělé!" Odpověděl radostně, byla to přece pravda. "Myslím tím, samozřejmě, že s vámi by byly tisíckrát lepší," opravil se rychle, když viděl zaskočené pohledy svých přátel. "ale vážně byly fajn. Strávil jsem hodně času s Hagridem nebo na toulkách, a hodně jsem se učil." Po tomto vyznání se Hermiona pyšně usmála a Ron se ušklíbl a nevěřícně zavrtěl hlavou, jako kdyby něco takového, jako učit se o prázdninách, bylo pro něj stejně abstraktním pojetím jako nedojedené jídlo. "Och, no a setkával jsem se s Lunou, protože ona také zůstala v Bradavicích."

"Luna?" Hermiona se na něj překvapeně podívala.

"Jo, vážně. Neptal jsem se, proč zůstala, ale bylo hezké tady mít alespoň jednu známou tvář. Takže, jak vidíte, necítil jsem se osaměle." Usmál se Harry. "A jsem rád, že jste se na svátky s rodinami dobře bavili. Asi jsem toho hodně zameškal?"

Ron ožil, když viděl, že má šanci pokračovat ve vyprávění.

"Harry, můžeš jen litovat, že jsi s námi nebyl! Mamka upekla tuny sušenek! Asi jsi od ní dostal balíček." Harry přikývl a matně si vzpomněl na krabici cukroví od paní Weasleyové, která byla kdesi pod postelí. Úplně na ní zapomněl. "Fred a George ozdobili stromek bombami hnojůvkami. Škoda, že si neviděl, jak mamka vybuchla, když díky nim vylila vánoční polívku. Přišli i Bill a Fleur. A dokonce Charlie. Přivezl nám spoustu dračích kožených rukavic. Vzal jsem ti jeden pár, mamka na tom trvala. Neuvěříš tomu, co jsem dostal od Billa..." Blábolil Ron, nakláněl se k Harrymu se zářícíma očima a zčervenalými tvářemi. Sáhl do kapsy a vytáhl z ní malou trubičku o délce jedné třetiny brku, vyrobenou z černého kamene a ozdobenou čímsi, co vypadalo jako mléčně bílé, malé tesáky.

"Co to je?" Zeptal se Harry, když mu Ron položil předmět do dlaně. Byl docela těžký.

"Nejnovější vynález. Podívej." Vzal předmět dvěma prsty a druhou rukou stiskl dřevěný výčnělek, který vyčníval na jedné straně trubičky. Pustil ho a, k Harrymu úžasu, se z malého předmětu vysunula Ronova hůlka, dlouhá okolo třiceti pěti centimetrů, v neporušeném stavu. "Úžasný, co?" Zeptal se Ron, když viděl obdivný pohled svého přítele. "Ještě nejsou na trhu. Objeví se až za měsíc. Funguje to podobně jako ten stan, ve kterém jsme byli během Mistrovství světa ve Famfrpálu. Všude se vejde a chození s tím je o mnoho příjemnější, než s tím dlouhým klackem, který dře do kůže," zakončil Ron, vsunul hůlku zpět a zasunul si ji do kapsy.

"Ale pochybuji, že to bude tak výhodné, když budeš náhle napaden a budeš muset rychle ten 'dlouhý klacek' vytáhnout, aby ses bránil," odfrkla si Hermiona, která seděla vedle nich na zemi před krbem společenské místnosti, kterou vyplňovaly hlasy studentů, jenž si vyprávěli, co se stalo během jejich prázdnin.