Desiderium Intimum

46. všechno kvůli kravatě

Uplynuly další týdny. Kopce okolo Bradavic pokrylo bílé chmýří, které nehodlalo jen tak roztát. Právě naopak. Leden sebou přinesl ostré mrazy, jinak bylo počasí opravdu krásné. Sníh jiskřil v paprscích slunce posazeného nízko nad horizontem, a blankytně modrá obloha se odrážela od zamrzlého jezera. Občas se pod zamrzlou vodu objevila velká puklina, způsobená Velkou Olihní, jejíž chapadla byla v zasněžené krajině dokonale vidět i z dálky.

Dokonce je Harry viděl i z okna své ložnice. Viděl také na kraji Zakázaného lesa Hagrida se svým věrným psem Tesákem, jenž mu šel vedle nohy. Vždycky přemýšlel, zda někdy Hagrid narazil ve sněhu na dvoje jisté stopy. Ale domníval se, že je Snape důkladně odstraňoval.

Snažil se k té události ještě několikrát vrátit, ale Mistr Lektvarů vždy téma uťal, což Harryho nesmírně nervovalo a vztekalo. Ale vrozená zvědavost, houževnatost a touha po tom, aby zjistil pravdu, ač byla jakkoliv nepříjemná, mu pomohla získat od muže alespoň nějaké informace.

Byla pravda, že školil Notta na Smrtijeda. Byla pravda, že to dělal v Zakázaném Lese, kde ho učil černou magii. Byla pravda, že o tom zpravil Brumbála, a protože byl věrným Smrtijedem, musel se školením souhlasit, a tak dále, a tak dále. Harry o tom všem věděl, ale stále cítil nepříjemný stisk v žaludku pokaždé, když spatřil dvě tečky sunoucí se nocí k okraji Zakázaného Lesa. Nebyl to sice stisk žárlivosti, jako na začátku, ale stisk strachu. Byla pravda, že Snape dodržel svůj slib a nosil sebou větvičku tymiánu, ale i tak to nemohlo Harryho přesvědčit, že se jednou Severusovi nestane něco zlého. Dobrou zprávou bylo jedině to, že Mistr Lektvarů snížil tyto výlety na minimum, což vysvětloval nedostatkem času. Nejdivnější věcí však bylo, že se Severus zdál opravdu podrážděný tím, že mu Harry zachránil život. A dokonce tvrdil, že to 'celé představení' bylo naprosto zbytečné, protože pokud by na tom byl opravdu špatně, šel by za Brumbálem, ale Harry věděl, že by to neudělal. Byl na to příliš hrdý.

První tři dny po té události na něho byl Snape velmi chladný, jako by měl k Harrymu zášť, ale byly i chvilky, kdy se na Harryho díval tak... jinak. Chlapec nebyl hloupý a neočekával žádnou vděčnost, Snape už mu přeci zachránil život tolikrát, že po něm opravdu vůbec žádnou vděčnost nechtěl. To spíš Harry měl ještě několik splátek.

Často si povídali. Harry se snažil uhýbat tématům svázaných se svým otcem, Siriusem a nebo Lupinem, ale nedokázal se nezeptat na Voldemorta a na to, proč se k němu vlastně Severus přidal, ale nikdy se mu nepodařilo dostat odpověď, se kterou by se spokojil, protože Snape často odbočoval od tématu.

Harry byl více otevřený. Pověděl Severusovi vše o dětství stráveném u Dursleyových; o tom, jak se dozvěděl, že je čaroděj; o tom, jak první rok podezříval Severuse, že chce získat Kámen Mudrců (což muž ocenil pohrdavým úšklebkem); o tom, jak se dozvěděl o Tajemné Komnatě. Dokonce přiznal i to, že to Hermiona mu ukradla kůži hřímala a další věci ve druhém ročníku, a ve čtvrtém mu skřítek řekl o jeho zásobách žaberníku, ale uznal, že mu neměl říkat o tom, že to on a Hermiona vysvobodili Siriuse ve třetím ročníku. Tiráda, která poté vypukla, byla nepopsatelná, a na následné hodině Snape nemeškal a připravil Hermionu o dvacet bodů za perfektně uvařený lektvar a Harryho o třicet za "podvádění a švindlování", protože jeho lektvar "byl příliš dobrý na to, aby ho mohl uvařit sám!". Ve světle těch událostí Harry uznal, že mu nebude vyprávět o tom, jak ho opravdu uviděl tenkrát na schodech, když Severus v pyžamu bloudil po chodbách a přesvědčoval Moodyho, že "tady někde je Potter! Potter ve svém neviditelném plášti!", a ani mu neřekl o tom, že ve třetím ročníku jeho hlava opravdu byla v Prasinkách bez povolení. I když měl podezření, že si Severus pravděpodobně pravdu domyslel. Ale nebyla přeci jeho vina, že se vždy dostával do problémů! To problémy vyhledávaly jeho.