Desiderium Intimum

70. Lev a Had

Severusova tvář se změnila v odkrvenou masku hrůzy, když pohlédl vzhůru a sledoval hustý mrak Mozkomorů, který je obklopoval jako žraloci vábené krví. Ten pohled připomínal stádo hyen, bojujících o mršinu, a zároveň se snažící ukořistit co největší kus masa. Jejich shnilá ústa se otevírala a pohlcovala nekonečný proud potravy, jako by jim instinkt nařizoval, aby vysáli všechno až do poslední kapky, protože na další takovou hostinu by mohli čekat i několik set let. Jejich hlad byl věčně neukojitelný. Trhali duše na kousky, dokud nezůstalo nic kromě prázdné skořápky. A bylo jich tu stovky. A každý z nich se chtěl nakrmit do sytosti.

Bariéra, která udržovala Severuse na místě se náhle zatřásla a rozsypala se, čímž ho propustila. Muž spadl na kolena a ruce, ale okamžitě zvedl hlavu a s leskem v očích se podíval na dvě těla sesouvající se na zem.

Vyskočil na nohy, a přitiskl si dlaň ke svíjejícímu se, blednoucímu Temnému Znamení. Bolest byla stejně silná, jako ve chvíli, kdy se znak objevil, jako by byl spálen rozžhaveným železem.

Věděl, co to znamená.

Ale to teď nebylo důležité. Nic z toho nebylo.

Prudce se zarazil, a sledoval temným pohledem dvě postavy ležící na zemi, skryté za hustým mrakem Mozkomorů, které se na nich krmili, a pak vytáhl hůlku, kterou sebral Malfoyovi. Jeho dlaň se nekontrolovatelně třásla, ale oči zůstaly pevné a zaostřené, a připomínaly dva uhlíky vypálené při tisíci stupních ve tvrdé diamanty. Vyplňovala je doutnající záře, a tlačila se ven: na zlomek vteřiny se v nich objevil záblesk, měnící se v rozzářenou tvář se zelenýma, zbožnýma očima, vyslovující ta dvě slova... slova, kterých se vždy bál, ale když je nakonec slyšel...

"Expecto Patronum!"

Záblesk byl tak silný, že si Severus musel zakrýt oči druhou rukou. Ale jakmile ji sklonil, spatřil, jak z jeho hůlky proudí záře a formuje se do... zlatého lva. Vyzařoval ze sebe tolik síly, že ještě než se přiblížil k hordě Mozkomorů, část z nich prchla, vydávající skřeky a kvílící zvuky. Patron se vrhl mezi stvoření, rozptýlil je na strany, ale bylo jich příliš mnoho, aby je on sám mohl vyhnat všechny. Lehl si vedle drobného nehybného těla, odháněl od něj Mozkomory a vztekle řval.

Severusova dlaň pevně svírající hůlku se začala třást ještě víc, když si patron vyžádal poslední zbytky jeho moci. Po jeho tváři napjaté vysílením stékal pot, když široce otevřenýma očima sledoval nehybnou postavu, a čekal na nějaký pohyb, drobný záchvěv dlaně, cokoliv, co by mu dalo naději, že stále žije, že mu ještě nestačili sebrat duši, že ještě nezhasli jeho světlo, a neponořili ho navždy do temnoty.

Záře začala pod nátlakem temnoty rozzuřených Mozkomorů pohasínat. Severus klesl na kolena, oběma rukama sevřel svou hůlku, aby za každou cenu udržel ochranu, a pak postřehl slabý záblesk, plynoucí z hůlek, které se nacházely v Harryho nehybné dlani. Záblesk, který se vinul a plazil po zemi a začal se formovat do... stříbrného hada.

Severus s omráčením sledoval, jak se had ovíjí okolo lva ležícího na zemi, obalil se kolem něj, jakoby se ho snažil ochránit před okolní temnotou a v té chvíli byl oslepen oslepující záplavou teplého světla, které plynulo od dvou patronů, horkými vlnami se rozprostíralo na všechny strany, a zahánělo okolní temnotu. Severus slyšel vzdalující se skřeky Mozkomorů.

Nastalo ticho.

Záře pohasla a dva spletení patroni se začali rozplývat.

Severus se zvedl ze země a přešel ke dvěma postavám, ležícím na zemi. Krátce pohlédl na tělo Voldemorta vedle. Jeho červené oči se pokryly černí a zíraly do prázdna. Připomínaly rozbitý kus vázy, kterou se člověk může podívat dovnitř a zjistit, že to, co ji dřív vyplňovalo, úplně zmizelo. Byl prázdný. Jeho duše byla rozervána na tisíc maličkých kousků, a spolu s ní zmizela i jeho moc.