Desiderium Intimum

5. Skříňka

"Jsem blbej, nenormální, excentrickej, zvrhlej šílenec! Jsem blbej..."

"Pro jednou dává vaše řeč smysl, Pottere." Chladný hlas mistra lektvarů prořízl opar nenávisti sebe sama, který si Harry kolem sebe vybudoval. Zasažený hrůzou, ztuhl.

Ach ne!

Zavřel oči. V hlavě cítil narůstající tupou tepající bolest.

Prosím, ne! opakoval v duchu a bál se ohlédnout. Měl strach, že když se otočí, tak... Co? Jeho sny se stanou skutečností? Jedna věc je snít a druhá, zcela jiná, je setkat se se snem tváří v tvář. Sny by měly zůstat tím, čím jsou. Neměly by se najednou zjevovat za vámi, jako kdyby chtěly být naplněny. Ale musel něco udělat. Nemohl tam stát navždy a doufat, že jeho sen sám od sebe zmizí. Nikdy nezmizel. Vždy tu byl.

Těžce polkl a otočil se k mistrovi lektvarů stojícímu u dveří. Tlumené, studené světlo přicházející z chodby ozařovalo vysokou, temnou postavu a rozlévalo se kolem jejího pláště. Oči, schované ve stínu, byly zafixované na Harrym a přišpendlovaly ho ke zdi, znemožňujíce mu udělat jakýkoli pohyb. Snape jen stál a díval se. Připomínal temný přízrak hodnotící svou budoucí oběť. Ale tohle nebyl přízrak z jeho snů. Spíš z jeho nočních můr. Harry měl pocit, jako by se místnost začala zmenšovat, jako by ji něco vsávalo do svého nitra. Jako by hrozivá aura mistra lektvarů vtahovala temnotu, takže všechno okolo vypadalo, že se zmenšuje. Harry měl pocit, že nemůže dýchat, že se odtud musí hned dostat.

"Já..." začal chraplavě. "Nechci vyrušovat... Já-já půjdu. Dokončím to později..." Udělal krok ke dveřím a doufal, že Snape uhne. Ale neuhnul. Pořád tam stál a pozoroval ho. Neměl v úmyslu pustit Harryho z místnosti.

Harry měl pocit, že se místnost kolem něj ještě víc zmenšila. Srdce mu tlouklo, jako by chtělo vylétnout z hrudi a dech se mu zadrhl v hrdle. Zacouval ke zdi. Nechápal, proč nedokáže odejít. Začínal přicházet o zdravý rozum. "Já-já jen... Mu-musím u-uklidit přístěnky, p-protože mi to Filch p-p-přikázal. Když-když jsem praštil M-Malfoye a McGonagallová s-se za mnou při-přihnala..." blábolil, bezmocně hledě na podlahu a neodvažuje se ani podívat na profesorovy černé boty. "Ne-nevěděl jsem... Já-já-já teď m-můžu odejít, jestli..."

"Zmlkni!" Snapeův ocelový výhružný hlas přerušil proud slov a Harry si málem ukousl jazyk.

Ano, velmi se chtěl dostat pryč, uniknout před nadvládou dusné atmosféry. Ale jediná úniková cesta byla zablokovaná samotným mistrem lektvarů, který viditelně neměl v úmyslu nechat ho jít. Mnoho dní se mu dařilo Snapeovi vyhýbat. Proč se na něj Snape tak divně díval? Proč jeho přítomnost na Harryho působila, jako by byl paralyzovaný, neschopný pohybu? Proč se cítil, jako by jeho nohy vrostly do kamenné podlahy?

Jdi pryč, prosím. Jdi pryč! škemral v duchu. Ale vypadalo to, jako by ho všechno štěstí opustilo a nechalo ho na milost muži, kterého se v tuto chvíli bál víc, než celé hromady smrtijedů s Voldemortem v čele.

Snape nezmizel, ale vešel přímo do temné místnosti skrze dveře, které - k Harryho zděšení - za sebou zabouchl a vyslal k nim záblesk světle červené záře zvuk-tlumících a zamykacích kouzel.

Vystupující z děsivé temnoty.

On mě chce zabít! pomyslel si Harry zpanikařeně a natlačil se ještě víc ke zdi. Vzhlédl do temnoty, pokoušeje se zhodnotit situaci, ale vůbec nic neviděl. Byl obklopen neprostupnou tmou, těžkou nevyslovenými záměry. Poznal, že se Snape přestal pohybovat a po rychlém nonverbálním kouzlu, se několik svící stojících na policích rozhořelo chvějícím se svitem a ozářilo temnou postavu, která vypadala, jako by se vynořovala přímo z všudypřítomné tmy.