Desiderium Intimum

49. tiše zlomený

Když se Harry Potter, student šestého ročníku Školy čar a kouzel v Bradavicích, toho mrazivého, chladného rána probudil, nečekal, že nadcházející den... bude dnem, ve kterém se všechno změní. Netušil, co mělo přijít. Nevypadal nějak zvláštně.

Ani jednou nezakopnul, nezapomněl knížky ani heslo do společenské místnosti, nedělal chyby, nezpozdil se na žádnou hodinu, neměl během hodin smůlu.

Ráno, než vyšel z koleje, se ještě jednou podíval na zelený kámen, ale nebyla na něm žádná zpráva. Na zlomek vteřiny pocítil výčitky svědomí, že včera poslal Severusovi takové litanie svého žalu, ale velmi rychle se jich zbavil. Patřilo mu to! Nejprve se domníval, že on a Ginny dělali v přístěnku 'bůh ví co', později ani nechtěl vyslechnout jeho vysvětlení, a ještě později... udělal to, co udělal. A očividně se ani nehodlal omluvit!

To bylo nejhorší. To vědomí, že po tom všem, co zvládli, a překážkách, co překonali, Severus mu nedokázal dostatečně důvěřovat na to, aby mu Harry mohl vysvětlit, co se stalo... A ta myšlenka v něm způsobila bující rozhořčení, které mu od samého rána požíralo vnitřnosti a nechtělo ho pustit ze svých spárů.

A dnes ho čekala hodina Lektvarů... Neměl ani tušení, jak ji přežije. Byl v takovém stavu, že jestli Snape něco udělá nebo řekne... nedokáže se zastavit a odsekne mu.

V této nepříliš dobré náladě, sešel na snídani. Nečekal, že uvidí známou, černou postavu na druhé straně sálu. To ho trochu zaskočilo a pozbavilo té trochy dobré nálady, co měl. Ale rozhodl se, že to na sobě nedá znát, a hrdým krokem přešel k Nebelvírskému stolu, kde si sedl k Ronovi a Hermioně. Usedl, přitáhl si k sobě talíř s míchanými vejci, a následně se pustil do jídla s takovou vervou, jako by neměl v ústech nic celý týden. Ve skutečnosti se tak trochu cítil, po tom, jak včera vyzvracel všechno, co měl v žaludku, včetně trávících šťáv. Lektvar, který obdržel od Snapea, okamžitě zmírnil všechny vedlejší účinky. Ale to, že mu ho poslal, neznamenalo, že by mu Harry tak snadno odpustil. Oh, ne...

Když byl v polovině snídaně, nevydržel to a zvědavost zvítězila. Rychle se podíval k učitelskému stolu. Severus nic nejedl. A nedíval se na něj. Prostě seděl a díval se na vzdálený bod na opačné straně Síně.

Harry se zamračil. Co to mělo znamenat? Spíše očekával, že na něj bude muž vrhat nepříjemné pohledy, které nevěstily nic dobrého.

Při dalším pohledu musel zamrkat. Snape seděl se skloněnou hlavou a zíral do své snídaně. V pravé ruce držel sklenici, kterou nervózně ťukal o desku stolu. Vypadal, jako by nad něčím přemýšlel.

Harry se vrátil ke svému jídlu, zcela zaskočený mužovým divným chováním. Nejpozoruhodnější však bylo to, že se na něj Snape ani jednou nepodíval, od chvíle kdy Harry dorazil na snídani. Jako by si vůbec nevšiml jeho přítomnosti.

Chlapec otočil hlavu ještě po třetí a všiml si, že Severus... zmizel. Rozhlédl se po místnosti a postřehl černý hábit, jak mizí za dveřmi za učitelským stolem. A s úzkostí v srdci a zvědavostí, dokončil snídani a vyrazil s Ronem na Věštění.

Nedokázal se ale na nic soustředit. Několikrát si vzpomněl na včerejší den, ohromnou bolest, kterou si nechtěl pamatovat a Severusův pohled... Ležel ve vyčarované trávě s rukama za hlavou, díval se do stropu pokrytého hvězdami, leč neviděl ani hvězdy, ani planety, ani jejich pomalé pohyby... Viděl jedině tvář pobavenou všech pocitů a přemýšlel, jestli ten obraz někdy dostane z hlavy, nebo zda ho bude pronásledovat do konce života.

"Mars hoří nezvykle jasně," dostal se k němu Firenzův tajemný hlas. "Vidíte, jak z něj vyzařuje ohnivé světlo? Je neklidný. Oznamuje velké změny. Změny, které nás všechny ovlivní."