Desiderium Intimum

20. Deprese

Té noci Harry nemohl spát. Převaloval se a házel sebou v posteli, pokoušel se odehnat obrazy a slova, která ho sužovala. Zalykal se vzpomínkami na nenávist, kterou viděl v Severusových očích, byl mučen stovkami otázek, na něž neměl odpovědi. Byl plný smutku a vzteku kvůli tomu, jak s ním bylo zacházeno. Pokoušel se ty pocity potlačit, ale semínko klíčilo a rozpínalo své kořínky do každé myšlenky v jeho mysli. Ležel ve tmě, proklínal Snapea, proklínal sebe, proklínal vše, co se stalo v komnatách mistra lektvarů. Když se konečně zbavil spalujícího vzteku a zásoba jeho kleteb došla svého konce, dokázal konečně analyzovat události dnešního večera a zůstat při tom téměř v klidu.

Proč se k němu Severus takhle choval? Už to byla docela doba, kdy ho Harry viděl v takové náladě. Ten bezuzdný vztek v něm musel dýmat ještě předtím, než ho Harry přišel navštívit. A jeho příchod byl v tu chvíli jiskřičkou, která zažehla oheň. A Severus vybuchl vzteky.

Čím víc o tom přemýšlel, tím víc si byl jistý jednou věcí - Voldemort byl příčinou Snapeovy nálady. Možná bylo Severusovi přikázáno udělat něco, co ho doopravdy žralo? A i kdyby to nemělo s Voldemortem nic společného, existovalo mnoho jiných důvodů, které by mohly vést Snapea k takovému vzteku. Něco se muselo stát - něco velmi zlého, takže si to Snape vybil na Harrym - první osobě, která se před ním objevila. Zraňoval ho gesty, kousal ho slovy a dělal vše, jen aby mu způsobil bolest.

Harry o tom chvíli přemýšlel. Vlastně... dokázal to pochopit. Koneckonců si pamatoval ten neustávající jedovatý vztek, který cítil minulý rok po Siriusově smrti, když mluvil s Brumbálem. A pak se rozzuřil tak, že mu zdemoloval půlku kanceláře. Pamatoval si, jak chtěl ředitele uhodit, ublížit mu, způsobit mu stejnou bolest, kterou sám v tu chvíli cítil. Mohl v tu chvíli udělat cokoli, vůbec se neovládal.

A Severus byl podle všeho ve stejném stavu.

Harry si také vzpomínal, jak se chviličku po tom neuhasitelném vzteku, který ho dovedl k tomu, že se na Brumbála téměř vrhl, všechny rozbouřené emoce uklidnily, vztek zmizel a zůstal jenom stud za to, co udělal a řekl. A - zadržel dech, když si na to vzpomněl - když se Severus vrátil, viděl tu samou věc v jeho očích. V té chvíli měl pocit, že se mu to jen zdálo, ale teď, když zavřel oči, tak to viděl jasně... Podíval se do Snapeových očí a viděl... stud. Mohl to třeba být... záblesk viny? Byl Severus takových pocitů schopný? Harry byl v té chvíli v takovém šoku, že tu možnost okamžitě zamítl, přesvědčil sám sebe, že si to musel špatně vyložit, protože to bylo tak... nepravděpodobné. Ale všechen jeho vtek na Severuse se vypařil, jako by ho ten pohled zcela odvál, a Harry už se na mistra lektvarů nemohl zlobit.

Chlapec si povzdechl. Chtěl zabouchnout dveře před chaosem, který se neustále pokoušel probourat do jeho mysli. Vše bylo tak komplikované a stále ho sužovaly otázky, na které nemohl nalézt odpovědi. Avšak tím nejhorším na této změti pocitů bylo pomalu se přibližující nevyhnutelné - to, co musí udělat, rozhodnutí, které je před ním. To vědomí ho dráždilo jako bolavý zub, a přestože se pokoušel zapomenout, myšlenky se mu stále vracely k tomu tématu jako jazyk k bolavému místu. A vědomí, že zub bude muset být nakonec vytrhnut, bylo ještě horší.

Ale už se rozhodl. Není cesty zpět. Kleště jsou připravené a křeslo čeká... Musel jenom sebrat odvahu posadit se do něj a připravit se na nevyhnutelné. Ale pořád postrádal něco nebo někoho, kdo by ho k tomu přinutil.

Snape odpadl. Vysmál se mu, když mu Harry řekl, co udělá. Bastard! Ale co jiného od něj mohl čekat? Povzbuzení? Poplácání po zádech? Ach ne, ne od Severuse.

Vedlo to jenom k další hádce. Když všechno mezi nimi konečně vypadalo dobře, Snape zase začal zuřit. A proč? Jenom proto, že Harry řekl, že má v plánu zabít Voldemorta. Co na tom bylo špatně, že to vyprovokovalo takovou bouři? Mělo by mu na tom také záležet. Až Voldemort zemře, budou moci být spolu a nic je nebude ohrožovat. Ale při pohledu na Snapeovo chování by si jeden myslel, že to nechce...