Desiderium Intimum

19. Boj s tebou

Když se Harry dostal ke dveřím Snapeova kabinetu, byl tak zadýchaný, že potřeboval chvilku na to, aby popadl dech a uklidnil se. Narovnal se, několikrát se zhluboka nadechl a položil ruku na tvrdý povrch. Dveře se pod jeho dotekem otevřely. To ho nepřekvapilo - již ho napadlo, že Severus je začaroval tak, aby se otevřely vždy, když chtěl vstoupit. Prošel kabinetem a zastavil se před vchodem vedoucím do soukromých komnat mistra lektvarů. Nervy napjaté k prasknutí a zběsilý tepot srdce utlumovaly jeho smysly, a přes snahu něco zaslechnout, z místnosti nevyšel žádný zvuk.

Zaklepal. Odpovědí mu bylo ohlušující ticho.

Vytáhl plánek a viděl, že Severusův pokoj je prázdný. Čekal několik dalších chvil, ale když se nic nedělo, opět zaklepal - tentokrát mnohem hlasitěji a důrazněji. Po chvíli se v plánku objevila tečka označující Snapea. Její zjevení bylo doprovázeno zvláštním šramotem a hlubokým zavrčením. Harry rychle schoval pergamen do kapsy a zadržel dech. Srdce mu začalo tlouct rychleji. Když na druhé straně dveří uslyšel kroky, nedokázal potlačit úlevný povzdech, a když se ve dveřích objevila vysoká postava v černém, cítil, jak se mu obličej roztáhl úsměvem, který nedokázal potlačit. Snape se výhružně zamračil, ale nestihl ani otevřít pusu, protože Harry byl rychlejší.

"Dobrý večer, Severusi," pronesl tiše a bez čekání na odpověď se protáhl pod mužovou paží a vstoupil do místnosti. Opatrně se rozhlédl, ale vše bylo na svém místě. Nevěděl, co čekat, ale určitě ne to, že všechno bylo na svém místě. Možná nějaký obrácený nábytek nebo zvláštní stopy? Ne, místnost vypadala jako vždy. Nebelvír se zamračil. Má halucinace? Podvědomě cítil, že něco je špatně, ale všechno vypovídalo o opaku. Až když se otočil na muže, který právě zavíral dveře, pohled černých očí mu v hlavě spustil varovný signál. Snapeův obličej byl napjatý, ústa sevřená natolik, že vypadala jako jediná úzká bledá linka a oči mu žhnuly. Avšak nebyl to teplý oheň, takhle pálí jenom led.

Harryho se zmocnilo špatné tušení.

"Je vše v pořádku?" zeptal se nejistě. "Doufám, že jste tě nevyrušil." Znovu se rozhlédl po místnosti, pátraje po něčem neobvyklém, ale nic neviděl. Stočil svůj pohled zpět k muži. Při pohledu na vztek v jeho očích se zamračil.

Něco je špatně...

Může být ten vztek Harryho chyba? Uvažoval, co udělal, že Snapea tak rozzuřil - samozřejmě s výjimkou toho, že přišel bez varování. Otevřel pusu, aby se na to zeptal, ale muž ho předešel: "Co chceš, Pottere?" Jeho hlas byl jako ocelová čepel - chladný a zraňující. "Přišel jsi mě potěšit?"

Ta slova zabolela. Cítil, jak se mu sevřelo srdce, ale nedal to na sobě znát.

"Jen jsem..." začal, ale mistr lektvarů ho opět přerušil: "Nemluv, prostě se svleč. Chtěl bys mě prvně raději uspokojit..." dlouhé prsty sugestivně zamířily k mužovu poklopci, ale pak se zastavily a Snapeův obličej se stáhl do kruté, výsměšné masky, "... nebo bych tě měl prvně ojet?"

Až po chvíli si Harry uvědomil, že na něj zírá s otevřenou pusou.

"Budeš tam jen stát a zírat na mě, Pottere? Na kolena!" Snapeův pohled byl stejně ledový jako jeho hlas, plný zloby a divokého uspokojení. Jako by ho ubližování Harrymu bavilo. Jako by chtěl tlačit a zasazovat údery dokud ho nezlomí. Ostré čepele slov se zabodávaly do Harryho srdce, roztřásaly ho. A když se ostří stáhlo, aby zasadilo další úder, nechalo za sebou krvácející ránu.

Harry nedokázal pochopit, co se děje. Když viděl, že se k němu muž blíží, ucouvl.

"Co je, Pottere? Pro tohle sis přišel, nebo ne? Vždycky přijdeš jenom kvůli tomu," zasyčel Severus a vrhl po chlapci pohled ostrý jako jeho slova a s potěšením sledoval každý záchvěv bolesti v chlapcově tváři, který způsobil.