Desiderium Intimum

37. Myslím na tebe

"Pottere!"

Harry ze spánku zamumlal, otočil hlavu a pevněji vtiskl tvář do polštáře, hledajíc teplou měkkost, která ho tak nádherně obalovala. Nechtěl ještě vstávat. Přece měl volno. Nikdo by sem neměl chodit a...

"Pottere, jestliže ihned nevstaneš, tak tě z postele vytáhnu silou a to se ti nebude líbit."

To znělo jako Snape.

Moment. Co Snape dělal v nebelvírské ložnici?

Harry otevřel jedno ospalé oko a okamžitě zamžoural, jak se mu světlo z planoucích svic ostře zařízlo do jeho mysli jako nůž.

V rozmazané mlze, tančící mu před očima, uviděl jakousi siluetu. Otevřel druhé oko, ale moc to nepomohlo.

"Když už si se laskavě probudil, mohl by ses dát do pořádku? Za půl hodiny musíme být ve Velké síni."

Co?

Harry zvedl hlavu a cítil se, jako by ho někdo přetáhl něčím těžkým.

Počkat... Musí zanalyzovat fakta.

Včera byl u Snapea. Šuk... Ne. Milovali se. Ano.

A pak... pak...

Oh, sakra!

Prudce se posadil a vyjeknul, když ucítil bolestivé píchnutí v zadku a protesty napjatých svalů.

A pak mu Severus dovolil zůstat tu na noc!

Harry se rozhlédl a uviděl na stolku obrys svých brýlí. Sáhl po nich, položil si je na nos a podíval se na Sever...

Najednou měl divný pocit, jako by se jeho srdce a žaludek obrátily vzhůru nohama a oči se snažily vypadnout z důlků.

Před ním stál Snape. Ano, byl to Snape. Nikdo jiný.

Ale neměl na sobě svůj černý, při každém kroku šelestivý, hábit, zakrývající důkladně každý kousek těla. Och, ne.

Harryho pohled se přesunoval nahoru, a s každým centimetrem nemohl více uvěřit tomu, co vidí. Snape stál naboso na malém černo-zeleném koberci, táhnoucí se po kamenné podlaze. Měl na sobě dlouhé, volné, černé kalhoty a stejně temnou, sametovou košili s dlouhými rukávy, která obepínala jeho paže a tělo. Rozepnutou na hrudi.

Harry věděl, že zírá, ale nemohl si pomoct. A věděl, že se dívá s otevřenými ústy, ale co mohl dělat? Světlá kůže odhalená zpod černého materiálu s ním kontrastovala a způsobovala Harrymu neodolatelné nutkání dotknout se jí, aby zjistil, zda je skutečná. A nechat na té kůži svou značku. Velmi výraznou značku.

"Jak vidíš, Pottere, ještě žiju," odvětil nakonec Severus a přerušil Harrymu radostné rozjímání. "Takže na mě můžeš přestat takhle zírat."

Harry zavřel ústa a polkl. Nevzal do úvahy mužova slova, vstal a šel jako náměsíčný směrem k němu a zcela ignoroval bolestné protesty svých nohou. Nedokázal odtrhnout zrak o té jasné hrudi. A od jemného pásu chloupků, které se táhly dolů přes břicho až k materiálu volných kalhot.

Musel se ho dotknout. Musel ho označit.

Uchopil látku černé košile a přivinul se k vysokému tělu, vpíjíc svá ústa ke chladné kůži na Severusovi hrudi. V nose ucítil mužovu vůni a v uších slyšel, jak se muž prudce nadechl. Harry se v duchu usmál a začal líbat hladkou pokožku, spokojeně si mručíc.

Trvalo to jen malou chvilku, kdy se Harrymu podařilo vložit na Snapeovu hruď pár polibků, než ho silné ruce uchopily za ramena a prudce ho odtáhly.