Desiderium Intimum

59. Odpočítávání

Obklopovala ho temnota. Silná a neproniknutelná. Panoval nepříjemný chlad, který vlhčil pokožku studeným potem. Nacházel se v jakémsi malém, stísněném pokoji. Nebyly zde žádná okna, která by vpustila do místnosti trochu slabého světla. Něco, co by rozptýlilo dusící temnotu, která mu tiskla hrdlo. Nic neviděl, ani své paže, když se dotýkal chladných stěn a snažil se najít cestu ven.

Kde je? Co se děje? Jak se sem dostal? Kde jsou všichni?

Přesouval se pohmatu, a zoufale hledal cokoliv, co by mu umožnilo dostat se z tohoto příšerného místa. Z místa, ve kterém neexistovalo nic jiného než chlad, prázdnota a temnota. Měl pocit, že se na něj temnota tlačí a místnost se zmenšuje, a pokud rychle nenajde cestu ven, rozdrtí ho. Vstřebá. Pohltí.

Musí se odsud dostat! Musí!

Dotkl se další stěny a odskočil dozadu, když se stěna náhle rozzářila a přeměnila se v cosi připomínající velmi silné, hrubé sklo, přes které pronikalo... světlo!

V první chvíli přimhouřil oči, oslepený září, ale když si jeho zrak přivykl světlu, spatřil v dálce jakýsi temný tvar.

Přešel ke sklu a snažil se zaostřit, a vidět cokoliv dalšího vyjma temného stínu, ale nerovnosti pokrývající celý povrch stěny mu to neumožňovaly.

Možná, když zavolá, někdo mu pomůže? Možná by našel způsob, jak ho odsud dostat?

"Hej!" Zakřičel a okamžitě toho litoval, když se jeho hlas odrazil od stěn a udeřil do něj dvojnásobnou silou, až mu téměř praskly bubínky. Zakryl si uši a zavřel oči, ale po chvíli, kdy je otevřel, spatřil, že... se stín začal posouvat. Ano! Nezdálo se mu to! Přibližoval se k němu.

To nebylo to neúžasnější. Nejúžasnější bylo to neuvěřitelné teplo, které teď vyzařovalo zpoza skla. Cítil ho na své tváři. Cítil, jak laská jeho kůži, ohřívá ji. Bylo to tak příjemné... tak jiné než ten chlad. A tma. Než vše, co ho obklopovalo.

Temná postava byl čím dál blíž a zdálo se, že se s ní přibližuje i světlo, a teplo se stávalo intenzivnější. Snažil se postřehnout cizincovu tvář, ale bylo to nemožné. Bariéra, která je dělila, byla příliš silná a hrubá, a zkreslila vše, co se snažil vidět. Viděl jen černou postavu, která se teď - byl si tím jistý - zastavila u stěny a dívala se na něj.

Nechtěl tu být. Toužil se dostat na druhou stranu, pocítit to teplo všude, v sobě! Vztáhl ruku a dotknul se prsty chladného povrchu.

"Dostaň mě odsud," zašeptal.

Postava se pohnula a zvedla ruku. Dotkla se stěny ve stejném místě, kde se nacházela jeho dlaň, a kdyby je nedělila bariéra, jejich prsty by se spojily. Ale v té chvíli se stalo něco nečekaného. Stěna se zatřásla a začala zamrzat. Přesně od místa, ve kterém se jí cizinec dotkl. Led se rychle rozšiřoval, téměř úplně odřízl přísun světla a tepla.

Než si stačil uvědomit, co se děje, pocítil, jak ledový chlad šplhá po jeho kůži, přes dlaň, pokrývajíc ji ledem. Snažil se odtáhnout ruku, ale nemohl. S hrůzou sledoval, jak se mráz šplhá po jeho předloktí, dál a dál. Zoufale se začal bránit, snažil se odtrhnout ruku, nenechat mráz dostat se ještě dál, aby nedosáhl k srdci...

A ve stejné chvíli ho udeřilo cosi do hlavy a zjistil, že se nachází ve vlastní posteli s rukama napřaženýma před sebou a s šíleně bijícím srdcem.

Byl to jen sen... Jen sen. Nic víc.

Bleskově se zvedl a spustil nohy z postele, naklonil se dopředu, opřel si lokty o kolena a vpletl prsty do vlasů.