Desiderium Intimum

7. Jako cizí

Harry rychle procházel chodbami kolem dalších dveří a schodů, scházel stále hlouběji a plášť za ním povlával. Musel spěchat. Hodina lektvarů měla za chvilku začít a on nesměl přijít pozdě.

Vracel se ze setkání s Lenkou. Bylo hezké ji znovu vidět, i když jen na chvíli. Vytrhlo ho to z jeho temných myšlenek.

Ale měl o ni strach. Byla velmi bledá a tak zvláštně se třásla, jako by měla škytavku. Chtěl ji vzít k madam Pomfreyové, ale ujistila ho, že se jí v krku usídlil dusič břitkopeřnatý a pryč ho dostane jedině hliníkový medailon ze sbírky jejího otce. Tohle prohlášení Harryho nechalo bez možnosti jí pomoci. Ujistila ho, že otci odpoledne napíše, a řekla mu, ať si nedělá starosti.

Ale Harry si je dělal. Měl tušení, že medailon z mudlovské látky zvané hliník jí vůbec nepomůže. Rodina Láskorádových měla zvláštní vkus, když se jednalo o to, co je pro ně kouzelné. Překvapovalo ho, že Lenka ještě nezačala uctívat věci jako vypálené žárovky nebo další takové zvláštní mudlovské předměty. Ale nepouštěl se o tom s ní do diskuse, protože už tak šel pozdě na lektvary.

Celé ráno se nadcházející hodiny bál, a dokonce ani setkání s Lenkou jeho obavy nedokázalo zmenšit. I když by se dalo říct, že jeho myšlenky byly na okamžik odvedeny jiným směrem. Ale teď, bez Lenky a dalších myšlenek, nebo pevných překážek, které by mu stály v cestě, byl plný nervózního rozrušení.

Cestou do třídy ve sklepení jeho srdce hrálo známé serenády strachu, doplněné o melodii stahujícího se žaludku a žhnoucích vln nervozity v jeho žilách.

Tohle bude první hodina lektvarů od... od... Sakra! Ani na to nemohl pomyslet bez zaváhání a rozčilujícího rudnutí tváří. Setká se se Snapem poprvé na hodině od...

Harry měl na chvilku pocit, jako by měl tváře v jednom ohni, jak mu krvavě zrudly.

Pročistil si krk a zatřásl hlavou. Dokáže to říct sám pro sebe.

Dokáže.

Od... od té doby, co viděl Snapeovu erekci a měl ji v puse.

Harry si neuměl představit, že by byl schopný tu hodinu přežít s neutrálním výrazem. Prostě neuměl. Ne po té noci. Co když mu Snape něco řekne? Co se stane, jestli se na něj Snape podívá? Jediné, na co si Harry vzpomene, bude chvíle, kdy ho Snapeův pohled přišpendlil ke zdi a připravil ho o dech.

Harry se bál toho, co by mohl udělat, když se s tímto Snapeovým pohledem opět střetne, ale rozhodl se, že tentokrát se ovládne. Musí. Tato ztráta kontroly už trvá příliš dlouho. V duchu doufal, že ho Snape nebude moc provokovat, ale zjistil, že jeho tiché naděje byly velmi často špatně slyšitelné...

Když Harry zvedl oči, uviděl před sebou dveře učebny lektvarů. S každým krokem se přibližovaly a jeho srdce tlouklo rychleji.

Sakra! Asi jdu pozdě! pomyslel si a zbytek cesty doběhl. Přede dveřmi zpomalil, uklidnil se, a pak je energeticky otevřel.

Vydechl si úlevou.

Všechny oči byly doopravdy otočené k němu, ale studenti se ještě neusadili ke svým stolům. Harry se rozhlédl po třídě a tiše zavřel dveře. Když uviděl mistra lektvarů, srdce mu začalo bít rychleji.

Stál tam, černá, chladná socha, zabalený do svého černého hábitu. Vždy pohrdavý, vždy hrdý.

A občas s tepající erekcí, pomyslel si Harry se zlomyslným uspokojením.