Desiderium Intimum

10. Nechybí něco?

Úterní ráno ve Velké síni bylo plné obvyklého hukotu rozhovorů a cinkání příborů o talíře. Tři přátelé seděli u stolu. No, spíš Hermiona s Ronem seděli, protože Harry vypadal, jako by byl každou chvíli nakloněný na jednu stranu nebo se zvedal ze svého místa a předstíral, že si něco vybírá z talířů nebo se po desáté natahuje pro sůl.

"Harry, co se děje? Něco tě trápí?" zeptal se Ron s obavami. "Pořád se vrtíš a škubáš sebou."

Harry si odkašlal a přestal sebou vrtět, přestože nedokázal zůstat v klidu moc dlouho. Zadek ho bolel, jako by v něm pořád něco měl. Něco jako velmi dlouhé a velmi tvrdé koště.

"Ne." Pokoušel se, aby mu v hlase nezaznívala přílišná nervozita. "Ne, jsem v pohodě."

Všiml si, že Hermiona, která seděla naproti němu, jemně zčervenala a upřeně se zadívala do talíře. Harry následoval jejího příkladu a znovu trochu změnil pozici, aby bolest trochu polevila. Nevěděl, jak přežije dnešní vyučování. Naštěstí první hodinou bude obrana, a tato hodina zřídka kdy zahrnovala sezení, zvlášť od té doby, co byla jejím vyučujícím vynikající Nymphadora Tonksová.

Náhle koutkem oka zahlédl temnou postavu u profesorského stolu. Tělem mu projel elektrický proud, ale tentokrát, místo aby ho rozehřál, ho zmrazil.

"Nemám hlad," zamumlal, odstrčil od sebe talíř a zvedl se od stolu. Ron s Hermionou se na něj překvapeně zadívali. "Uvidíme se ve třídě."

Jak kráčel mezi stoly, cítil v zádech Snapeův upřený pohled. V chodbě si ohromeně všiml, že zatímco spěchal pryč, zadržoval dech, který konečně s hlasitým povzdechem vypustil z plic. Pomalu se vydal ke třídě.

Slíbil si, že na něj nebude myslet. Nebude vzpomínat na včerejšek. Nikdy se k tomu nevrátí! Musí to dostat z paměti. Zcela a navždy!

Jak mohl být takový blázen? Jak si mohl myslet, že přinutí Snapea, aby mu na něm záleželo, byť jen trošičku? Nikdo nemůže nikoho přinutit změnit se. Změnit svůj životní styl. A nejnemožnější věc je přinutit někoho jako Snape - muže bez emocí a bez slitování - změnit se.

Litoval, že s tím vůbec začal, že se nechal unést svým bláznivým nebelvírským idealismem, že v tomto boji může vyhrát.

Byl poražen. Poražen a zlomen. Už neměl sílu dál bojovat. Věděl, že kdyby to zkusil znovu, skončil by s další bolestivou porážkou. Nechtěl to znovu zažít. Při pouhé myšlence na včerejší pocit porážky a zrady cítil, jak jeho tělo rozechvívá chlad, a jak se mu bolestivě svírá žaludek. Dal všechno a na oplátku nedostal nic, jen bolest a ponížení.

Měl to vědět. V zásadě dostal to, co chtěl. Znal Snapea. Proto by neměl nikoho vinit. Ale pocti nespravedlnosti a využití byl silnější. Vzpomněl si, jak se včera cítil zbavených všech pocitů a vzpomínek, které byly nahrazeny zklamáním a hořkostí.

V hlavě mu stále zněla bolestivá ozvěna.

Nikým. Nikým. Nikým.

Ta slova v něm vše rozdrtila. Udeřila v tom jediném místě, které mělo zůstat skryté a nedostupné, a způsobovala bolest tak krutou, že ji bylo těžké vydržet.

Vždy byl nikým. Říkali mu to celé dětství. Že není dobrý k ničemu, že pro nikoho nic neznamená, že ho nikdo nemá rád. A byla to pravda. Dursleyovi se k němu buď chovali špatně, nebo předstírali, že neexistuje. Byl jako duch, neužitečný, neviditelný, bezcenný. Pro všechny byl nikým.

Bradavice to trochu změnily. Ale stále se strachoval, že jednoho dne se někdo rozhodne, že je neužitečný, a ten krásný sen skončí. Všichni ho viděli jako hrdinu, chlapec-který-přežil. Ale kdyby někdo objevil, že je jen obyčejný teenager, který toho moc neví... znovu by byl nikým. Možná proto vždy začínal boj, vždy se všem pokoušel pomoci, dělal všechno, dokonce i když to přesahovalo jeho schopnosti. Ostatní říkali, že je statečný... ale on věděl, že to není pravda. Co ho k tomu jednání vedlo, byl... strach. Strach z odmítnutí. Z návratu zpět do přístěnku pod schody, aby byl bezvýznamný a plačící ve tmě.