Desiderium Intimum

60. Nevěřím ti

60. Nevěřím tiProlog

Říká se, že když jste v bezvědomí, cítíte vnější stimuly, jako je vůně, dotyk, hlas. Přítomnost. Dokonce, i když si je po probuzení nepamatujete, jejich pozůstatek zůstane v nejhlubších záhybech mysli a srdce, neviděný a neuvědomělý, ale přesto ovlivňují všechny následné myšlenky a činy. To je důvod, proč byste měli být u někoho, kdo je v kómatu. Ukázat mu city. Blízkost.

Něhu.

***

Harry pomalu otevřel oči. Světlo ho oslepilo, a tak je prudce zavřel. Víčka měl těžká jako z kamene a zdálo se mu, že se k sobě přilepily a nedokáže je zvednout. Ale musel to udělat, aby se dozvěděl, kde je. A co se stalo.

S námahou otevřel jedno oko, a když si jeho zornička přivykla světlu, otevřel druhé.

Spatřil nad sebou bílý strop. Přimhouřil oči, lehce pohnul hlavou a rozhlédl se po místnosti.

Ošetřovna. Nacházel se na ošetřovně. Kde se tu vzal? Poslední, co si pamatoval, byla hodina Dějin. Pamatoval si, že se balil a chtěl vyjít ze třídy, ale pak se mu zamotala hlava a...

Och.

Pomalu nechal oční víčka spadnout. Udržet je ho stálo příliš mnoho úsilí.

Cítil se divně. Jako by se probudil z nějakého kómatu. Všechny končetiny měl ztěžklé, a na hrudi cítil nepříjemný tlak. Najednou se všechno zdálo tak... Otevřel oči a pomalu se rozhlédl. ...tak výrazné. Jako by se předtím díval na svět zpoza závěsu. Něco se v něm změnilo. Ale co?

Pohnul pravou dlaní, cítil mravenčení v konečkách prstů. Pomalu ji zvedl a dotknul se svého srdce. Cítil jeho tlukot. Stejně jako předtím... jakoby zapomněl, že ho má.

Pomalu spustil dlaň a prohlédnul si ji. Nezdála se jiná, ale přesto... byla divná a měl nejasný pocit, že... je o něco teplejší než zbytek těla. Rozehřátá.

Spustil ji a opřel se o lokty, a podíval se na vysoká okna. Venku byla tma. Jaká mohla být hodina? Kolik času ztratil?

Opřel se o čelo postele a sáhl po brýlích ležících na nočním stolku. Položil si je na nos a podíval se na tiše tikající hodiny, visící na protější stěně. Bylo půl osmé večer. To znamená, že znovu zmeškal večeři.

Při myšlence na jídlo jeho žaludek zakručel a zaškubal sebou. Poprvé za celý týden se cítil opravdu hladový.

Možná by měl vstát, obléknout se a jít do Velkého Sálu?

Nicméně ve chvíli, kdy tuto možnost začal zvažovat, dveře ošetřovny se otevřely a dovnitř vešla madam Pomfreyová, a za ní se objevila Hermiona s Ronem.

"Harry!" Hermiona byla první u jeho postele. Objala ho kolem krku a tak pevně se přitulila, že na chvíli ztratil dech. "Konečně ses probudil! Tak moc jsem se bála!"

"Jak se cítíš, zlatíčko?" Zeptala se madam Pomfreyová, dívala se na něj se zamračeným obočím a se znepokojením ve tváři.

"Celkem dobře," odpověděl Harry, když ho Hermiona pustila a mohl normálně dýchat.

"Za minutku dostaneš několik posilňujících lektvarů, a skřítci ti přinesou večeři. A ani nemysli na to, že bys vylezl z té postele, dokud všechno nesníš do posledního drobečku. Už dlouho jsem neviděla tak hubeného studenta. Vážně, rozhodl ses snad vyhladovět?"

"Ne, já jen..." Začal Harry.

"Můžete tu s ním posedět, ale nerozrušte ho. Jdu připravit lektvary." Ošetřovatelka se otočila a vešla do svého kabinetu.