Desiderium Intimum

69. Krvácel bych pro tebe, krvácel bys ty pro mě?

Bolest byla strašná. Po nějaké době se začala podobat lávě, která protékala jeho svaly a vypalovala mu vnitru ránu. Ohnivé jazyky ho olizovaly až po konečky prstů a Harry v nich ztratil veškerý cit. Úleva přišla jen tehdy, když jeho mysl na chvíli pohasla. Nikdy to netrvalo dlouho, protože Voldemort ho okamžitě probudil, aby ho mučil dalšími, čím dál vybranějšími kletbami, které způsobovaly, že měl chuť si strhat všechnu kůži z těla, jen aby to přestalo tolik bolet. Aby to přestalo...

Tyto krátké chvíle úlevy byly však pro Harryho jako zanoření do ledové vody po strávení několika hodin na rozpáleném slunci. Organismus prožíval prudký šok, ale byl připraven na další dávku přílišného žáru.

Pokaždé... pokaždé doufal, že už se tentokrát neprobudí. Ale pak přišel chlad, a s ním vědomí, když si v náhlém, bolestném úderu vzpomněl, kde je, a že ta ledová, tvrdá věc, která se mu tiskla ke tváři, je zmrzlá zem, na které leží, a nedokáže pohnout žádným svalem v těle, a dokonce ani otevřít oči.

Každopádně je stejně nechtěl otevírat. Ztrápená mysl mu vytvářela bludy a pokaždé, když Harry zvedl víčka... uviděl známou, vysokou postavu... tak jasně, jako kdyby tu Severus opravdu byl. A stál hned vedle něj. Ale Harry věděl, že je to jen jeho představivost. Že Severus tu není a nepřijde. Že je tu sám. Jen s Voldemortem, který kolem něj pravděpodobně krouží jako sup a přemýšlí o dalším útoku.

Přinutil se zvednout víčka.

Znovu spatřil tu bledou tvář, obklopenou dlouhými, černými vlasy a mezi nimi lesknoucí se, temné oči, které se na něj pronikavě dívají. A i když věděl, že je to jen další, zoufalá projekce jeho podvědomí, ten pohled mu přinesl... klid.

Tentokrát však Severus nestál nad ním, ale ležel na zemi poblíž něho. Svět byl pokřivený a zlomený, ale Harry měl pocit, že vedle Severuse leží ještě něco. Někdo. Někdo světlovlasý...

Znovu zavřel oči.

Ne, už byl úplně mimo.

Uslyšel šelest a skřípění námrazy.

Kroky.

Navzdory tomu, že měl pocit, jako by byly jeho víčka z kamene, podařilo se mu je na chvíli ještě zvednout a ve světle šedo červené mlhy se objevila temná postava, která se nad ním skláněla.

Obrazy se stávaly čím dál jasnější, ale byly to jen... obrazy. Nemohly naplnit jeho srdce falešnou nadějí. Nemohly být až tak reálné. Nemohly... Merline!

Něco se mu vsunulo pod krk, zvedlo mu hlavu ze země, a na tváři pocítil... pocítil dotyk. Jemný. Opatrný. Chvějící.

Opravdový.

Dotyk někoho, kdo byl dlouhou dobu přesvědčen, že ztratil vše. Ale nakonec, po velmi dlouhé cestě... to získal zpět.

Nechtěl otevřít oči. Nechtěl. Bál se, že jestli to udělá, všechno zmizí a znovu bude sám.

Ale... ale...

Štíhlé prsty se přesouvaly po Harryho tváři tak opatrně, jako by byl ze skla a každou chvíli se mohl rozsypat, a pak se přesunuly na skráň a odhrnuly mu vlasy z čela.

Prohrál. Zvedl rozpálená víčka ve chvíli, ve které mu chladná dlaň posunula na nos křivé, rozbité brýle.

A spatřil ho.

Široce otevřenýma očima se díval do bledé tváře pokryté zaschlou krví, tak blízko své... do těch černých očí, které se na ně dívaly takovým způsobem, jako by to nebyl Severus, kdo zde byl přízrakem, ale on, Harry. Do těch černých očí, plných... plných bolesti. A nemohl uvěřit, že to... ne, to určitě není... jak je to možné?