Desiderium Intimum

65. Nikdy tě nenechám jít

Prolog

Každý krok se zdál být těžší a každý schod čím dál vyšší. Jako by se brodil v hustém bahně, bránící mu v pohybu a snaží se ho za každou cenu zastavit. Srdce pracovalo šíleným rytmem, bolestně mu bouchalo o žebra a kolem krku se utahovala smyčka, která mu odpírala proud vzduchu a zvětšovala ledový strach, jenž se plazil v jeho nitru.

Ale tento strach se nepodobal ničemu, co znal. Dosud si s ním vždy poradil. Rozdrtil ho hněvem nebo bezohledností, zabil nebezpečnými kletbami nebo ho zničil ohnivými plameny pomsty. Tentokrát se však... cítil bezbranný.

Téměř už viděl blížící se temnotu, když si představil bezvládné tělo. Téměř ji cítil, jak mu zahaluje mysl a uzavírá ho v husté tmě. Navždy. Už nikdy žádné světlo. Nikdy.

Jen šílenství.

Ne! Nedovolí to! Nedostane ho! Nejprve vytrhne Pottera z Jeho spárů. A pak Mu vyrve srdce.

Mrak chaotických myšlenek s každým okamžikem sílil a všechny je formoval do jednoho, jasného, neúprosného cíle, kteří řídil Severusovi činy.

Věděl, co má dělat.

Ale přímý útok by se rovnal sebevraždě. Potřeboval kouřovou clonu. Štít. Nebo spíše stovky štítů, které by ho schovaly a odvrátily by od něj pohled. I kdyby každý z těch štítů skončil zničený... obětoval by všechno a všechny, jen aby se k němu dostal.

Všechny.

Mlha, která zakrývala jeho oči, zmizela ve chvíli, kdy se kamenný chrlič odsunul na stranu a odhalil vchod do ředitelovy kanceláře. V několika krocích se objevil vevnitř a o chvíli později už stál před stolem, díval se do zaskočením rozšířených bleděmodrých očí a slyšel za sebou zvuk dveří, které prudce narazily o stěnu.

"Potter šel za Temným Pánem!" Vyhrkl ze sebe jedním dechem. "Musíme ho zastavit, dokud ještě není pozdě! Svolejte Fénixův Řád a Ministerstvo Kouzel, já shromáždím všechny bojeschopné studenty. Jestli vyrazíme okamžitě, dokážeme ho ještě zachránit."

Ředitelův pohled potemněl. Prudce vstal, opřel ruce o stůl a vbil do Severuse pronikavý pohled.

"Jak k tomu došlo, Severusi?" Zeptal se důrazně, a díval se na něj přes brýle. "Co se stalo?"

Severus sevřel rty a jeho tvář se změnila v žulovou masku, protkanou hlubokými vráskami, vyvolanými katastrofou v jeho nitru.

Ukrýval to před ním... celou tu dobu to skrýval. Když ho objímal, když byl v jeho posteli, když se mu oddával... věděl, že k němu půjde... celou dobu věděl... a byla to jeho, Severusova vina, že na to nepřišel dřív, že se nechal omámit, zaslepený touhou být v něm... touhou, znovu ho pocítit celým svým já. Když se v něm Severus pohyboval, zapomněl na celý svět, a Harry věděl, že nad ránem pro něj ten svět přestane existovat...

Zavřel oči a okamžitě uzavřel svou mysl, než se to zuřící monstrum v jeho nitru dostane ven a zdemoluje celou kancelář.

"Napsal mu dopis!" Zavrčel a udeřil pěstí do Brumbálova stolu. "A podle jeho pokynů šel do Dartmooru. Skrýval to přede všemi, ale na poslední chvíli jsem odkryl jeho záměry a zamknul ho na místě, ze kterého nebylo žádné cesty ven. Ale někdo mu pomohl utéct! Na podlaze jsem našel tác s jídlem a jsem si jistý, že..."

"Stačí," řekl náhle Brumbál, sklonil hlavu a díval se do stolu. Vrásky v jeho tváři se prohloubily. "Myslel jsem, že budeme mít více času... ale tohle mění všechno. Byli jsme blázni, když jsme si mysleli, že tak lehce můžeme řídit něco tak mocného a nepředvídatelného, a teď nás osud nechává platit. Musíme podniknout okamžité kroky." Bleskově se odvrátil a zamířil ke krbu. Sáhnul po malé nádobce stojící na římse a vhodil do ohně hrst prášku. Pokoj naplnil oblak purpurového světla a Severus musel přivřít oči, v obavě oslepením. Když je otevřel, spatřil v krbu několik tváří. Rozpoznal mezi nimi Arthura Weasleyho, Kingsleyho Pastorka, Dedaluse Diggleho, Remuse Lupina a Olympu Maxime. "Moji drazí... den, na který jsme čekali, nadešel rychleji, než jsme čekali. Připravte se na boj. Předejte signál dál a dejte všem vědět místo přemístění. Máme patnáct minut. Hodně štěstí."