Desiderium Intimum

67. Poslední výdech

Byli jich stovky. Moře vlnící se černi. A v jejich středu Voldemort, obklopený temnotou jako černá díra.

A čekali na něho.

Strach byl paralyzující. Připomínal ledový plášť, který pokryl jeho tělo husí kůží, stáhl mu plíce a zastavil bijící srdce. Pokusil se s nimi bojovat, ale nedokázal se pohnout, nedokázal udělat ani krok jejich směrem, ochrnutý panickým strachem, který nedokázalo nic překonat.

Chtěl se vrátit. V té chvíli netoužil po ničem tak moc, jako se vrátit do Severusových komnat, zanořit se do jeho náruče a nechat ho... všechno vyřešit.

Ale věděl, že pro tohle neexistovalo žádné řešení. Na všechno bylo příliš pozdě.

Na tuto chvíli se připravoval celý život. Věděl, že nakonec přijde. Všichni mu to říkali. Snažil se předstírat, že má kontrolu nad svým životem. Že nemusí takhle skončit... Ale sám žil v bludech. A bylo bolestivé vrátit se zpět do reality.

Tohle byla jeho cesta. Vytyčená ode dne jeho narození. Už nebyl čas na váhání, na návrat, na změnu rozhodnutí. Věděl, že je to jediný způsob, aby Severus přežil. Aby všichni přežili...

S nadlidským úsilím udělal první krok. Jakoby jeho nohy zapadly hluboko do země, jako do močálu a potřeboval veškerou svou sílu, aby z něj vytáhl nohu a postavil ji na zem.

A pak... pak bylo všechno jako ve snu. Jako by se objevil v úplně jiném životě. Jako by nesestupoval z kopce, vítaný čím dál hlasitější vřavou a okolo něj se vlnilo moře tmavých postav... které se před ním rozestupovali, posouvali se ze strany na stranu jako vlny a nechaly mu úzký průchod, na jejímž konci čekal... Ten, Jenž Nesmí Být Jmenován.

Když ho Harry spatřil... věděl, že mezi nimi není nic, co by ho před ním mohlo ochránit... Dopad byl tak silný, že se samovolně zastavil, a cítil, jak mu srdce padá až na zem. Snažil se ho zvednout, ale byl příliš paralyzovaný, aby to udělal. K tomu ho navíc pálila jizva, jako kdyby mu někdo k čelu přiložil rozžhavený pohrabáč. Reflexivně k ní přiložil dlaň, ale věděl, že bolest neustoupí, a tak sklonil ruku a chvíli jen stál, díval se na Voldemorta a snažil se odříznout od okolních výkřiků. A tolik se netřást.

Musí... Nemůže ukázat strach. Krmit je jím. To je to, co očekávají. Že se bude bát. Že se před nimi bude plazit...

Zatnul pěsti. Cítil, jak se mu nehty zatínají do kůže, ale bolest byla osvěžující. Byl stále naživu. Cítil. Stále měl kontrolu nad tím, co se děje. Ještě ho nedostali...

Pohnul se dál a ignoroval výkřiky kolem. Viděl, jak jsou na něj zamířené tváře plné nenávisti. Obklopovala ho kakofonie křiku, řevu a nadávek. K jeho uším doléhaly střípky hrozeb a slibů toho, co se s ním stane, až s ním Temný Pán skončí a dá jim ho. Spatřil několik tváří, které znal. Sourozenci Carrowovi, Dolohov, Yaxley, Šedohřbet...

Snažil se jít přímo a nevěnovat jim pozornost, ale neustále do něj strkali a pobízeli ho. Čím dál agresivněji. Jako by se ho snažili vyvést z rovnováhy. Cítil se jako ovce uprostřed smečky zdivočelých, vyhladovělých vlků, kteří se ovládají jen natolik, aby necenili zuby, nevrčeli a nechytali svou oběť za kotníky.

Všechno se točilo. Jeden ze Smrtijedů ho strčil na opačnou stranu a Harry pocítil jejich ruce, jak ho chytily za oblečení a škubaly s ním s takovou silou, jako by ho chtěly vtáhnout mezi sebe a rozsápat ho holýma rukama.

Snažil se jim vytrhnout, ale pak ho strčili opačným směrem a pocítil, jak se do něj zaryli cizí nehty a drásají ho.

Bojoval, jak jen dokázal, aby se osvobodil, a v tu chvíli ho něčí ruce strčily takovou silou, že klopýtl dopředu a spadl do bláta. V davu se ozval řev pobavení.