Desiderium Intimum

51. A - Pronásledován stíny

V úterý ráno sešel Harry s Ronem na snídani. Po svém včerejším výbuchu, hned jakmile Hermiona odešla, se zahrabal do postele, přehodil si přikrývku přes hlavu a schoval se do bezpečné temnoty. Když do ložnice vešel Ron, Harry dělal, že spí. Teprve až dnes ráno do něj hučel, aby mu 'odhalil celou pravdu o jeho přítelkyni'. Ron na něho byl trochu naštvaný, že mu o ní neřekl už předtím a nechápal, za co se styděl. Uznal, že až na to, že byla ze zmijozelu, to byla 'celkem hezká holka'.

Harry se ani nesnažil zapírat, ani nepotvrdil jeho domněnky. Vlastně sotva promluvil. Čas od času jen přikývl. Neměl vůbec chuť k jídlu, ale šel s ním na snídani, a snažil se na nic nemyslet.

Byla to nejlepší cesta. Prostě na nic nemyslet. Jestliže nebude myslet, nebude si vzpomínat a možná tak nějak přežije den.

Naneštěstí se jeho naděje zhroutila hned poté, jakmile Harry překročil práh do Velké Síně. Zvedl hlavu, rychle se rozhlédl, a jeho vyděšený pohled rychle přeběhl učitelský stůl.

Snape byl na snídani.

Nedíval se jeho směrem. Prostě tam jenom byl. Ale stačilo to, aby Harrymu spadlo srdce až do žaludku. Seděl u stolu, vzpřímený, hrdý, jako by spolkl pravítko, černá skvrna, která pohlcovala prostor a světlo. Copak to nikdo jiný neviděl?

"Kámo, co si tak ztuhnul?" Zeptal se Ron a zatlačil mu do zad. "Pojď, lidi chtějí projít."

Harry pokračoval dopředu, i když měl pocit, jako by se mu nohy přilepily k podlaze. Sklonil hlavu a vbil zrak do lesklé podlahy.

Ne, nebude se na něj dívat. On neexistuje!

Nějak se mu podařilo dojít ke stolu a sednou si u něj, samozřejmě zády k učitelskému stolu.

A v tu chvíli to pocítil. Pocit, jakoby mu tělem protékal elektrický proud a vlasy na krku se mu zježily. A dokonale věděl, co to znamenalo.

Ne, neohlídne se!

Polkl a zadíval se na noviny, které držela Hermiona, sedící zadruhé straně stolu. Titulek na první straně hlásil:

DALŠÍ SADISTICKÝ ÚTOK VY-VÍTE-KOHO

Harry dál nečetl. Sklopil oči a díval se do svého prázdného talíře. Pořád na krku cítil pohled, který ho vyváděl z rovnováhy.

Musí... nemohl prostě... Musel prostě zapomenout. Zaměřit se na něco jiného.

Jeho pohled se vrátil k Dennímu Věštci. Oči sklouzly níže, až k fotce hořící budovy.

Ano, to byla odpověď. Měl ji přímo před nosem. Celou tu dobu. Jen ji předtím nechtěl vidět. Byl příliš zaujatý sebou a svými 'problémy'. Příliš zaslepený, aby si všimnul, že se svět stále točí. Příliš posedlý svým sobeckým zaměřením...

Díval se na fotku a cítil, jak se do jeho srdce vlévá chlad, a plíce se vyplňují čímsi lepkavým, díky čemuž měl problém s dýcháním. Měl pocit, jakoby se mu žaludek proměnil v kámen, když se jeho mysl začala zaplňovat hustou substancí zvanou Nevyhnutelnost. Něco, na co se mu na několik měsíců dařilo zapomenout, a během nichž si dokonce dovolil něco tak příjemného, jako je plánování budoucnosti...

Neexistovala žádná budoucnost. Ne v jeho případě. Měl jediný úkol. Musel porazit Voldemorta. Všichni to od něj očekávají. To je jeho cesta, jeho životní cíl. A ne nějaký románek a honění se za něčím nedosažitelným. Nepotřebuje neopětovanou lásku. Už tak ztratil se Snapem dost času.

Jak jen mohl doufat, že na něm komukoliv bude záležet? A zvlášť někomu jako je Snape? Zatracený Smrtijed bez citů? Jaký byl patetický blázen.