Srdce Odvahy

50.

Povedlo se mi usnout.

Konečně.

Ale jen na chvíli, a že ta chvíle byla skutečně krátká.

Probudila mě noční můra, která vyprávěla o smrti mých nejbližších lidí kolem mě a já už se nepřinutila ke klidu.

Byla jsem schovaná ve svém světě , jak v králičí noře, a to není vždy úplně výhoda.

V dálce zahoukala sova a šustění trávy bylo čím dál víc nesnesitelnější.

Převalovala jsem se z boku na bok ale vše bylo marné.

Snažila jsem se namáhat oči pozorováním okolí, ale bylo to k ničemu.

Ve snaze usnout jsem si lehla na břicho. Nejen že to bylo bezvýsledné, ale i naprosto nepříjemné.

A tak jsem se převrátila na záda.

Byla jsem k smrti unavená ale nedařilo se mi usnout.

Dokonce ani hvězdy nevyšly.

Místo toho abych tam ležela jsem se zvedla a vzala si hlídku.

Vlastně ne tak úplně.

Prostě jsem jen tak stála a přemýšlela.

Ani jsem neměla šanci přemýšlet o večeru s Aidonem.

Jak jsem mohla dopustit něco takového?

Věděla jsem, ale nechtěla jsem si to přiznat.

A to všechno kvůli tomu snu!

Snu...

To co se tam odehrálo...ani se mi na to nechtělo myslet.

Dusila jsem se.
Ano.

Liv uvnitř mě se dusila a prosila o osvobození.

Zrychlil se mi tep a polil mě studený pot.

Zia na mě tehdy křičela.

Křičela mé jméno tak zoufale a já přišla pozdě.

Roztřepaly se mi ruce.

Tepalo mi v uších a já nebyla schopna ten nával citů zastavit.

Jsem sama... navždy....

Nikdo už mi sestru nevrátí. Nikdy.