Srdce Odvahy

45.

Probudila jsem se někde v seně.

Sedla jsem si a s hrůzou jsem zjistila, že jsem v nějakém...

krmelci? Hmmm blbost. Jak bych se asi vlezla do krmelce?

Nicméně jsem si stoupla na zem. Což bylo ještě divnější, jelikož jsem se ocitla na... školním hřišti?

Cože?!

To je fakt divný.

Popošla jsem kousek do předu a krmelec zmizel.

Udiveně jsem zavrtěla hlavou.

Co to je?

Jenže to už na mě volala tělocvikářka abych si stoupla do řady.

V hlavě mi začalo bzučet.

Bylo to divný. Hodně divný.

Když na mě řvala už po třetí, poslechla jsem ji.

Ale když jsem viděla do jaké řady mám nastoupit, s hrůzou jsem se zastavila.

Byly tam mé spolužačky.

Ale nejen ty.

Byly tam i také, které jsem znala z mé minulé školy.

Otřásla jsem se když mě tělocvikářka donutila, abych si stoupla za ostatní.

To co jsem ale spatřila mi v hlavě provedlo zkrat.

Byla tam ona. Moje sestra.

,,Zio!"vykřikla jsem a vrhla se k ní.

Zia se na mě ale jen otočila s úsměvem kterým mi řekla že se se mnou tímto loučí.

Navždy.

Než jsem se jí stačila dotknout, rozsypala se na miliony drobných kousků a propadla se do země.

Beznadějně jsem se snažila zachytit jakýkoliv střípek z ní ale místo toho jsem jen spadla do míst kde se rozpadla.

Zachvěly se mi rty a bezmocně se mi po obličeji začaly kutálet slzy.

Za mnou se ozval zlomyslný smích.

Zlost v mých očích by dokázala zabíjet.

Otočila jsem se na protivnou Diu, která se svými společnicemi za všechno mohla.

 To ona jí tenkrát zneškodnila.

To ona jí smazala ze světa.

Vypadalo to jako nehoda ale já věděla že to byla ona.

I bez důkazu.

S křikem jsem se na ni vrhla.

Kolenem jsem ji kopla do břicha a svalila k zemi.

Vyděšeně zaječela a já jí do hrudníku vrazila pořádný kopanec. Klekla jsem jí zároveň na ruce a na nohy a začala jo do jejího rádoby přijatelného  obličeje zasazovat jednu ránu za druhou.

,,To máš za mě!"vrazila jsem jí pořádnou facku.

,,tohle za Ziu!"pořádně dostala pěstí do nosu,,a tohle!"zaječela jsem nenávistně,,ZA VŠECHNO OSTATNÍ"a dlaní jsem jí vyhodila čelist.

Ječela tam jako smyslů zbavená.

Ani se nedivím.

Zasadila jsem jí takové rány, aby prožívala tu nejhorší a nejdelší bolest ze všech.