Srdce Odvahy

11.

,,Na počátku všeho byla dívka.
A ta dívka byla  opuštěná, bez rodičů a bez přátel. Bydlela sama v malé chatce u lesa. Neměla zvířata, nebo nějaké jiné domácí mazlíčky. Přežívala z toho co jí les dal.
Ale měla neomezenou fantasii. Každé ráno vstávala časně aby si mohla užívat pohled na východ slunce a domů se z lesa vracela brzy, pro pohled na zapadající slunce.
Pro lepší výhled, vystoupala po dvou obrovských platanech, které srůstaly k sobě. A i přes to, že věděla, že existuje písmo, podle starých spisů, které našla doma, neuměla jej ovládat. Neuměla ani číst.
Jak šel čas, cítila se čím dál víc osamělejší. Začala si vymýšlet různé příběhy. Když šla lesem ke své chatce a schovávala se ve křoví před smečkou vlků, vymyslela příběh o červené Karkulce. Jednou když šla na procházku k horám, zkrátila si cestu tak že vyšplhala po obrovském stonku, a když byla na samém vrcholku hory, byla od země tak daleko že vymyslela pohádku o kouzelné fazoli.
Její příběhy ale nebyly jako ty dnešní, neobsahovaly žádné hrdiny. Jen dívky, které svou chytrostí a rozumem přelstily záporné postavy.
Začala si v hlavě představovat a domýšlet, svůj svět plný fantasie a představovala si jaké by to bylo, a jaký by svět mohl být, kdyby byl skutečný.
Začala si to přát. A její přání bylo za chvíli tak opravdové a upřímné, že si nepřála víc než to.
Jednoho večera, se zřekla něčeho, co síly přírody donutilo její přání splnit. Strhla se obrovská bouře, velké převislé vrby se pod nátlakem větru , ohýbaly až k zemi, listí poletovalo úplně všude.
Skryla se ve sklepě, ale ani to jí nepomohlo, a síly ji i přesto našly.
Vyletěly s ní ohromnou silou k nebi,
A začaly se na ni snášet hlasy. Miliony hlasů.
Nikdo neví jak přesně to bylo, ale její přání bylo splněno. Říše jejich snu byla stvořena podle jejích snů. A ona měla být její vládkyní, čehož se zřekla. Chtěla aby to byl volný svět, plný fantasie.
Vyjednávala se síly přírody, a uzavřely dohodu. Příroda je ochotná její přání vyplnit. Ale jen pod tou podmínkou, že pokud nejen její, ale i všechny ostatní příběhy nepřetrvají , a všichni na všechny zapomenou, tento svět navždy zanikne a vybere si na ní svou daň.
Dívka na to kývla. Udělala by cokoliv aby mohl její svět existovat. I kdyby to znamenalo, že se zřekne své svobody.
Její říše se později měla dobře.
Ale nebyl to svět plný skřetů a víl.
Byl to magický svět bez magických stvoření.
Nežily tu zde ani mágové, kouzelnice, nebo černokněžníci.
Tento svět byl plný normálních lidí s životy plným magie který jejich svět naplňovala.
Lidé tam, byly dobří a mírumilovní, stalo se jen zřídka, že by se někde strhla nějaká hádka.
Za života naší hrdinky země vzkvétala.
Lidé si vyprávěli její příběhy a zapisovali je do knih. Jiní se jí inspirovali, začali si vymýšlet nové příběhy.
A když dívka vydechla naposled, nikdo na ni nezapomněl a všichni na ni pamatovali. Vyprávěli si nejen její příběhy dál. Jak šel čas, lidé si je začali přikrášlovat,  a domýšlet podle svých představ.
Po čase, se tu ale našli i tací, kteří chtěli tento svět ovládnout.
Pro ty pak na přání místních byl vytvořen vlastní svět do kterého následně byli zatlačeni a na základě dohody, jim byly vymazané vzpomínky.
Všichni jásaly, protože si mysleli, že problém byl vyřešen.
Ale nebylo tomu tak.
Lidé zapomněli že příběhy musejí přetrvat aby přetrval i jejich svět.
Pak si to uvědomil jeden chlapec a pokusil se stejně jako kdysi naše hrdinka, pomocí silou své vůle a přání do vesmíru vyslat krátkou vzpomínku, jen malinký útržek paměti. Byl to chlapes s vůlí velice silnou. Povedlo se.
Díky tomu, se do světa, kde teď žili ostatní lidé dostala fáma o druhém světu a díky tomu se našlo párset lidí, kteří na tento svět začali věřit.
Nebezpečí bylo zažehnáno.
Dnes už je tomu ale několik let, co tak lidé učinili, a na druhý svět se postupně přestává věřit. Náš svět se začal vytrácet.
Lidé se začali obávat, a tak si zavolali vědkyni. Ta předpověděla, že oni už jejich svět zachránit nemohou, pokud se ovšem nenajde někdo s tak silnou vůlí, jako náš chlapec a dívka, aby ho mohl uchránit před zánikem.
Lidé byli zoufalí a tak předpověděla ještě něco.
Pokud se nikdo takový nenajde, pak jednou přijde dívka.
Dívka, která bude příběhy žít jako ta na začátku. Jedině ta nás může spasit.
A od té doby tu na ni čekáme." Kniha přestala vyprávět. Nalistovala jinou stranu.
Celá jsem se třásla. Byla jsem tak unesená příběhem že jsem úplně nezapomněla na Aidona, stojícího vedle mě. Když jsem se mlhavě probrala z transu, obrátila jsem k němu pohled. Bylo vidět, že je na tom úplně jako já.
Vrátila jsem pozornost zpátky ke knize, která měla mapu přes obě strany.
,,Vydej se na východ. Najdi obyvatele této říše, a posvátný platan. Tam najdeš poslední část hádanky."
S těmito slovy se kniha zavřela, a vrátila se do normální podoby. Neviditelné ruce nás pustily, a my jsme spadli zpátky na mokrou trávu. Kniha dopadla nedaleko od nás.
Byla jsem naprosto otřesená ale snažila jsem se přivést ke klidu. Aspoň jeden z nás tu musel zachovat chladnou hlavu.
Zvedla jsem se ze země a a obrátila se k  Aidonovi. Seděl tam asi metr ode mě se skloněnou hlavou a vypadal vyčerpaně.
,,Aidone?"zeptala jsem se opatrně.
,, První přijdu do knihovny a moje spolužačka mi mizí před očima. Když se rozhodnu jít za ní padám z desítek kilometrů nad zemí, musím slézt z obrovskýho stromu, a pak mě nadpozemská síla vyhodí do neutrálního pole. Kniha která mi nesahá ani po kolena je najednou tak velká jak barák a jako zlatý hřeb začne vyprávět."odmlčel se,,Asi jsem se zbláznil."Povzdechla jsem si.
,,Ale nezbláznil. A pokud nejsi pouhý výplod mé fantasie jako všechno tady tak jsme se nezbláznili ani jeden."
Zvedl se a začal se oprašovat.
,, Začínám mít pocit,"řekl s náznakem úsměvu,, že jsi teď jediný bod na zemi, který mi v tuto chvíli pomáhá zachovat si zdravý rozum."