Srdce Odvahy

71.

Temnější části mé duše prahly po pomstě.

Oni si skutečně mysleli že by mi mohli vzít vzpomínky na Steva?

Opravdu to mohli udělat?

Nazula jsem si druhou ponožku, a zalezla si pod peřinu.

Převalovala jsem se z boku na bok, a nemohla usnout.

Stále jsem měla noční můry.

Za poslední roky nevynechaly jedinou noc.

Hlasitě jsem vzdychla a otočila se na záda.

Strop.

Na bok.

Zeď.

Na druhý bok.

Okno. A co v tom oknu? Slabounce dopadající paprsky na můj parapet. Prosvítalo skrze sklo v malých proužcích a to na mně působilo příjemným dojmem.

Koukala jsem na ten parapet. A nakonec usnula.

Napila jsem se ze sklenice vody a pořádně se nadechla.

,, Můžem?" zeptal se Stev, ohledně mého stavu, aby se ujistil, že můžeme dát další kolo v souboji.
Do věže ten před večer krásně svítilo slunce.

,,Hej to se nesmíš ptát! Pak jsem připravená a vím že chceš zaútočit-" nestihla jsem dokončit větu protože se dal do útoku a já ho musela vykrýt.

Po dalším kole jsme si oba sedli na podlahu se sklenicemi vody a vydýchávali jsme trénink.

,,Tak co tě trápí?" zeptal se jakože mimochodem Stev a kdybych za sebou neměla léta nácviku a ve střídání masek bych nebyla profesionál, nejspíš bych se na něj vyjeveně podívala. Místo toho jsem nahodila bezstarostný tón a řekla.

,,Ale nic mě netrápí. A pokud ano, není to nic zásadního. Jsem živá, zdravá, dneska jsem ještě neprohrála a mám zdravýho syna. Co víc bych si měla přát, co by mě mělo trápit?"láskyplně jsem se na něj usmála.

Zasmál se.

,,To mi řekni ty" vybídl mě.

,,Jak víš že mě něco trápí?"

,, Někdy se tě taky tak ptám."

,, Jenže ve mě by se nemělo dát číst. Neznám nikoho, kdo by uměl číst v lidech tak jako já, zní to divně, a možná povýšeně ale... když pozorujeme lidi kolem, a vidíme jak se chovají...jak to říct.... prostě...Achjo," usmál se na mě.

,,Jsem rád, že jsem po tobě" zkonstatoval,,a teď k věci. Tak co?"

Vydechla jsem.

,,Fajn, vyhrál jsi. Prostě, má rozhodnutí. Pochybuju o nich. Pochybuju, že bylo dobré rozhodnutí se ti tady svěřovat a absolutně se sebou nejsem spokojená," řekla jsem z poloviny ve vtipu.

Nadechl se a odpověděl.

,,V určitém okamžiku musíš nechat události jít a tiše sedět a nechat spokojenost přijít k tobě. Vím přesně co máš na mysli. Vím něco z tvého života. Nechápu jak je to možný nic bych o tobě vědět neměl, tedy ne víc než mi řekneš ale třeba teď vím o kom přesně mluvíš."polkla jsem.

,,Opustil mě" řekla jsem,,myslela jsem, že by to mohl být kámoš. A já mu věřila. A věřím že ten kdo miluje se vrátí. Nebo ne?" řekla jsem a on zavřel oči jako bych se ptala na něco bolestného.

,,Na toto ti odpovím jindy. Pojďme ven."

,,Ztrácíme se v konání, přemýšlení, vzpomínání, očekávání - bloudíme labyrintem překážek a světem problémů. Příroda nám ukazuje cestuk sobě Domů, cestu z vězení vlastních myslí" říkal mi, když jsme procházeli zahradou.

Netušila jsem kam mě to vedl. Na tom co mi ale řekl něco bylo. Se zájmem jsem ho sledovala, jak tak šel vedle mě, zahradní cestičkou, s mečem u pasu a rozcuchanými vlasy.
Byla jsem zticha a přemýšlela o jeho slovech.

,,Co je?" zeptal se najednou.

,,Co by bylo?"

,, Mlčíš" ulehčeně jsem se zasmála.

,, Podívej, někdo mlčí protože neví. Já mlčím, protože vím svoje."

Nahlas se zasmál a jeho smích mě hrál u srdce.

,, Víš co bolí nejvíc?" řekla jsem.

,, Co?"

,Když se vracíš na stará místa, ale už bez těch lidí, co kdysi."

,,Jo. To jo. Co je tvoje největší přání mami? Nebo ne největší to je blbá otázka. Aktuální. Co si přeješ teď?"

,, Vlastně nic zásadního. Chci jen konečně potkat někoho, kdo se bude bát, že mě ztratí, tak, jako se bojím já o něho. Jenže s tím že je toto nereálný jsem se smířila už před hodně dlouhou dobu zpátečně." Překvapeně se na mě podíval.

,,A já jsem jako co? Vzduch? Mě si už potkala před několika měsíci!" zasmála jsem se a objala jsem ho.

,,Ty moje malý přání" zašeptal jsem.

,,Já jsem náhodou velký a silný přání. Hroznez silný přání!" se smíchem jsem se od něj odtáhla a šli jsme dal.

,,Zkalmal tě moc?" zeptal se po chvilce. Nechápavě jsem se na něj podívala. ,,Ten co tě trápí"upřesnil.

,,No....zradilo mě přátelství a on se ani neobtěžoval...ano...velmi mě to zklamalo."dostala jsem ze sebe nějak útržkovitě. Stev nesouhlasně zavrtěl hlavou.

,,Láska a přátelství nikdy nezklame. Zklame vždy člověk."

,,To máš pravdu."

,, Mám. Podívej já chápu že ti lhal a všechno ale...slova mohou lhát, činy však vždy řeknou pravdu."

,, Já vím Steve. Já to vím."

,, Takže překážky nezatěžují cestu k cíli. Překážky jsou cesta k cíli. Podívej, nejsilnější budeš v boji ve dvou případech. Asi tak, když je za co bojovat a když není co ztratit."

,, Dobře, beru na vědomí" kývla jsem na znamení že rozumím ,, když ono to fakt vypadalo že jsme přátelé. Já to tak alespoň viděla."

Stev se zamračil.

,, Nevěř všemu co vidíš. I sůl vypadá jako cukr."

,,No jo. Někdy si připadám jako tak trochu blázen víš to?" řekla jsem a hodnotila můj život. Opravdu jsem si tak připadala.

,,A nejsem pak já taky tak trochu taky když s tebou trávím tolik času?Lepší blázen s nápady než blbec bez fantazie, ne?"

Vytáhla jsem jedno obočí.

,,Asi."

,,Dívej se na to takto. Cíl není malovat život, ale dát život malbě."

,, Tobě ty moudra nějak jdou."

,,Jsem po tobě, co se divíš" zasmála jsem se.

Utrhl jednu lilii a podal mi ji. Překvapeně jsem se na něj podívala.

,, Děkuju."

Pokrčil rameny.

,,Není to obyčejná lilie, kterou znáš od vás. V určitém okamžiku tě zachrání. Můžu ti dát jen jednu takovou. Neztrať ji."

Strhnutím jsem se probudila.
A o pár minut později propadla zoufalství.