Srdce Odvahy

47.

Ačkoliv jsem usnula docela tvrdým spánkem, byla jsem vzhůru jako první ze všech.

Když jsem se probrala, byla jsem zády otočená k Aidonovi, tudíž jsem nemohla odhadnout jestli spí nebo ne.

Ale to jsem v zápětí zjistila. Když jsem chtěla zvednout abych se trochu zkulturnila ucítila jsem ruku okolo mého pasu, která tam byla pravděpodobně celou noc.

Ráda bych si ještě vychutnávala teplo deky, ale když člověk musí zachránit svět, tak si věci které mohl dřív prostě nemůže dovolit.

Každopádně jsem se snažila tu ruku dát pryč abych mohla jít ale na místo toho se ještě víc utáhla.

,,Aidone"sykla jsem,, pusť mě!"

,, Mě ani nenapadne."

,, Podříznu tě!"vyhrožovala jsem.

,, Nezvládneš."broukl rozespale.

,,O co se vsadíš?"dál jsem zápasila s jeho rukou abych se mohla alespoň zvednout.

Takto vypadají romantické rána v knihách? Měla jsem jiné představy.

,, Nemůžeš mě tady držet" naschvál mě objal i druhou rukou.

Příště ho tak o něco poprosím!

,, Já ti něco povím."řekl obzvláště tichým hlasem až mi to přišlo tak divné že jsem s ním přestala zápasit.

Otočil si mě čelem k sobě.

,, Chtěl jsem ti to říct-"

,, DOBRÉ RÁNO!"zařval velice nenápadně Stev přes celý tábor.

Aidon s sebou polekaně trhl a já využila situace a vykroutila se mu.

,, Já ehm...půjdu tam jako včera. K vodě."ve spěchu jsem vysvětlila a co nejrychlejším krokem se odtud vydala.

Co se to se mnou děje?

Kde je ta nepřístupná a bezcitná, introvertní a samostatná Liv? Prober se holka!

Z mého uvažování mě vytrhlo..

,,STEVE!!"

Byl to Aidonův nenávistný výkřik. Chvíli jsem měla strach, že mu Aidon opravdu zařídí popravu. Pak jsme si ale řekla že se nemám čeho bát a tak jsem se vydala k vodě.

Nehodlala jsem se v ní koupat jako v těch romantických příbězích, jen jsem si chtěla opláchnout obličej a upravit si vlasy.

Po chvíli už jsem si je splétala do pevného copu a ze zvyku jsem kolem sebe zašmátrala po brýlích, které tam nebyly takže až jsem si to uvědomila nechala jsem toho nesmyslného počínání.

Trochu jsem zalitovala, že kosmetická taštička zůstala v sedle.

,,Livi?"

,,Ano, Steve?"řekla jsem aniž bych se musela otáčet.

Ještě jednou jsem si pořádně propláchla obličej.

,, Jakože.."zamyslel se,, rozumím že chceš pomáhat, ale jestli to takhle půjde dál, Aidon mě pravděpodobně zabije."zasmála jsem se, zvedla jsem se ze země a vydala jsem se ke Stevovi.

,,Ale jdi"řekla jsem,, bude to v pohodě."

Zašklebil se.

,,Bych si nebyl tak jistý."potřásla jsem pobaveně hlavou.

Pak mě něco napadlo.

,, Díky žes včera přišel."

,, Není za co. Jen si říkám jestli stojíš-"

,, Samozřejmě že chci tvou pomoc, teprve včera jsem o ní požádala! Co vlastně dělá Aidon?"

Odfrknul si.

,,Donutil mě abych mu vydal poslední zásoby kávy."

,,A ty sis to nechal?"

,,Ne" usmál se,,ale slíbil mi že když mu ji vydám nezabije mě. A že jsem ho uplynulé hodiny dokázal docela dost vytočit."

Rozesmála jsem se a vyšli jsme vstříc rozlícenému Aidonovi,( který už si beztak na Steva brousil nůž) konkrétnější by bylo, vstříc Stevovu budoucímu vrahu.