Srdce Odvahy

14.

Ráno jsem se vzbudila dřív než Aidon , tak jsem se zvedla, a rozhodla se trochu zkulturnit. Když jsem si uvědomila, že mám s sebou, svoji důležitou kosmetickou tašku, byla jsem neskutečně vděčná, že takovou obří blbost nosím všude s sebou. Ono se to opravdu vyplatí.
Ve vodě jsem si opláchla obličej , a vyčistila jsem si zuby. Ani jsem netušila, že u sebe nosím až tak říznou pastu. Nicméně po tom co jsem si udělala ranní hygienu jsem se rozhodla zkrotit mé vrabčí hnízdo na hlavě. Díky skládacímu hřebínku, který je taky nedílnou součástí mé tašky jsem si to mohla dovolit. Když jsem byla hotová, co nejrychleji jsem všechno nacpala zpátky do batohu. Rozhodně jsem nestála o to, aby Aidon viděl co s sebou tahám každý den do školy. Při slově škola jsem si vzpomněla na rodiče a zase si začala dělat hlavu s tím, jak se odtud máme dostat. Bylo smutno. Velké smutno. Dala jsem si batoh na záda, a vydala se směrem ke stromu. Obdivovala jsem jeho kmeny srůstající k sobě. Přejížděla po něm prsty, po rýhách co ve stromě byly to zasazeny.
Pak jsem si ale všimla rýhy, která se od těch ostatních lišila. A vytvarovaná do tvaru... klíče?
,,Liv?!"
,,Ano, Aidone?"
,,Tady jsi."řekl, když za mnou přišel.,, Co tu děláš?"
,,Nic. Jen jsem si ho chtěla prohlédnout dřív než odejdu."udiveně se na mě podíval.
,,Kam?"
,,Půjdu na východ, jak řekla kniha, najdu zdejší obyvatelé a udělám co je třeba."
,,Můžu vědět, proč mluvíš jen o sobě? Co já?" podívala jsem se na něj.
,,Pokud mi kniha pomůže, a já najdu způsob jak tě dostat zpět do našeho světa-"
,,No tak na to zapomeň!"sykl na mě rozzlobeně,, Jdu s tebou! A říkej si co chceš!"
,,Ale co když se ti-"
,,Né nic se mi nestane. Tehdy, když jsem tě držel, když jsme se teleporovali do toho netečného pole, nebo co to bylo, jsi říkala, že se nemám bát. Že když budeme spolupracovat tak se možná vrátíme. Vzpomínáš? Pokud se máme vrátit tak jedině společně. A konec debaty."
Chtěla jsem něco namítnout ale pak jsem si uvědomila že by to bylo zbytečné.
,,No, tak jo." klekla jsem si na zem a vytáhla knihu z batohu. Měla by mi pomoct, takže ji prostě otevřu.
Jen co jsem tak učinila po nažloutlých stránkách se začala rozlézat mapa která nám ukazovala naši polohu a cíl.
,, Vymakaný"řekl svůj názor na hlas Aidon.
,,Ale nepraktický. To mám tu knihu nosit celou dobu? "zaklapla jsem ji.
,, Můžeme se střídat" nabídl Aidon.
,,No tak se asi vydáme na cestu."pokrčila jsem rameny a vstala.
,,Jo jasný..ale Liv?"
,,Ano?" otočila jsem se na něj. Sklopil zrak.
,,Já vím že je to trapný, ale .. nemáš nějakou baštu?" Nadzvedla  jsem jedno obočí.
,,Proč by to mělo být trapné?"
,, Protože ty jsi holka! A já, já jsem kluk a prosím tě tu o jídlo."zasmála jsem se jak vážně bere ty nepoměry mezi námi a dřepla jsem si k batohu.
,, Mám."po tomto oznámení se celý rozzářil.
,,A-"
,,Jo je to tvoje, na."podala jsem mu včerejší oběd ze školy. Byly to celkem čtyři krabičky.  Houbová polévka, čtyři knedle, boloně a nastrouhaný sýr. V termosce jsem mu podala šťávu.
,,Ale to je-"
,, Včerejší oběd ze školy. Nevím ale asi už to bude studený. Pak tu mám ještě chleba s máslem a sýrem, kdybys nechtěl toto."
Aidon zavrtěl hlavou.
,,To si nemůžu vzít."
,, Proč? Zakázal ti to někdo? Sám jsi mě o to teď prosil!"opravdu jsem nechápala jeho logiku.
,,Ne! Protože poslední jídlo, co jsi jedla je včerejší snídaně!"
,,No a?"
,,Den jsi nejedla!"
,,A co? Já hlad nemám za to ty jo. Vem si to."chvíli bojoval sám se sebou ale nakonec si vzal krabičku s polévkou.
,,Tohle si necháme na později."řekl, a krabičky které mi zbyly v rukou posunul ke mě.
,,Jak myslíš. Je mi líto ale nemám s sebou lžičky ani jiný příbory."řekla jsem mu a schovala zbylé jídlo.
,,To je to poslední co mě teď trápí!"řekl otevřel krabičku a než se do polévky pustil řekl mi.
,,Liv? Děkuju. Nevím kdy ti to vynahradím, ale až se vrátíme budu se snažit-"
,, Není zač. Mluvíš z hladu, jez."řekla jsem rychle a začala bedlivě studovat mapu.