Srdce Odvahy

20.

Ráno jsem se vzbudila se zvláštním pocitem a hned jsem zjistila proč.
Na to že by mělo být tak deset v poledne byla všude ještě tma.  Jak zajímavé. Přešla jsem to zamračeným výrazem a podívala se na Aidona.
Aidon klidně spal , očividně ho noční můry přestaly trápit ,ale mě  jeli v hlavě kolečka na plné obrátky.
Slunce, jakoby snad ani nebylo. Jakoby nikdy neexistovalo.
Vymanila jsem se z Aidonovi objetí, protože mě očividně zapomněl pustit( To si s ním později vyřídím) a vydala jsem se k oknu. Mraky byly velké, šedivé,  ohromně mohutné a husté. A to mělo za následek že kraj byl celý pod mrakem mlhou a tmou. Jen měsíční svit tu ozářil celý kraj. To jsem nepochopila protože vzhledem k sluneční soustavě-
,,Liv? Stalo se něco?"Aidon se očividně probral. Jak příhodné.
,,No, přijde mi zvláštní že je pořád tma, tobě?" Aidon se na posteli protáhl a šel za mnou k oknu. Zamyšleně se zadíval na děj za oknem.
,, Zvláštní"řekl,, jestliže je slunce tady, tak jak může být měsíc-"
,,Já vím. To je to. Nevíš co to má znamenat?" Aidon se spokojeně usmál.
,,Že si můžu ještě pospat. Hmm...to je dost dobré. A ty bys měla jít taky. Za mnou."zamračila jsem se na něj.
,,Já jsem to myslela vážně."Aidon si vlezl na mou postel a přikryl se peřinou. Mojí peřinou. Očividně se v mém pokoji zabydlel a hodlal tu i zůstat.
,,Já taky"protočila jsem oči.
Co jsem čekala? Nějakou radu, návod nebo snad nějaké vodítko? Už jen z principu mi to mělo dojít.
Byl to přece Aidon.